Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 876/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.876.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of personal hearing for detention review as unfounded and late.

Numero d'incarto II.ÚS 876/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding the denial of a personal hearing during a detention review. The applicant argued that lower courts failed to hold a personal hearing, citing violations of the Charter of Fundamental Rights and the European Convention on Human Rights. The Court ruled the complaint unfounded because the applicant did not substantiate why a personal hearing was necessary, noting he was already heard by a lower court, and dismissed the late submission as procedurally inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if filed late or if the applicant fails to substantiate the necessity of a personal hearing when no new relevant facts are presented.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint personal hearing detention review burden of proof procedural inadmissibility Charter of Fundamental Rights European Convention

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 1812/08
Constitutional Court annuls district court order denying extension of detention due to procedural hearing violation and legal error.
III. ÚS 2198/09
Constitutional Court annuls regional court decision for denying personal hearing during detention review, violating fundamental rights.
Pl. ÚS 45/04
Constitutional Court strikes down Criminal Procedure Code section requiring pre-hearing on detention review decisions.
I. ÚS 14/05
Confinement review proceedings require the accused's personal hearing to satisfy Article 5(4) ECHR and Article 8(2) Charter.
I. ÚS 39/05
Constitutional Court ruled that a court's failure to hear a detainee before a custody decision violated Article 5(4) ECHR.
II. ÚS 713/04
Constitutional Court ruled that a defendant's right to be heard before a court decision on continued detention is mandatory under the Convention. The court annulled the lower court's decision due to the lack of a hearing. The defendant's appeal against the prosecutor's decision was dismissed as inadmissible. The court emphasized that only judicial bodies can review the lawfulness of detention. The decision clarifies the procedural requirements for continued detention appeals. The ruling ensures fundamental rights are protected during criminal proceedings. This case establishes the necessity of a hearing for detention appeals. The court found the prosecutor's decision not subject to Article 5 review. The lower court's failure to hear the defendant was the sole ground for annulment. The decision reinforces the principle of adversarial proceedings in detention cases.
II. ÚS 405/05
Constitutional Court found lower court violated right to be heard before detention extension decision.
IV. ÚS 423/04
Constitutional Court voids appeal decision for holding pre-trial detention review in secret, violating fair trial rights.
IV. ÚS 394/05
Constitutional Court annuls court order denying accused hearing before extending detention citing ECHR Art. 5(4).
I. ÚS 516/05
Confinement review hearing rights: Partially allowed for first instance, denied for second instance and file access.
IV. ÚS 353/04
Constitutional Court dismisses appeal against detention release denial due to lack of new facts at hearing.
I. ÚS 471/05
Constitutional Court rules that a defendant's right to court hearing before detention review is violated by absence.
III. ÚS 684/04
Constitutional Court dismisses appeal against detention order due to lack of specific grounds for personal hearing.
I. ÚS 615/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention decision due to absent request.
II. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of personal hearing violated fair trial rights during bail proceedings.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele P. N., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, 779 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576, ze dne 7. září 2011 č. j. 1 To 45/2011-2111, ze dne 30. května 2011 č. j. 1 To 30/2011-1628, ze dne 28. března 2011 č. j. 1 To 17/2011-1511, ze dne 9. února 2011 č. j. 1 To 7/2011-1427, usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414, ze dne 8. srpna 2011 č. j. 29 T 1/2011-2015, ze dne 28. dubna 2011 č. j. 29 T 1/2011-1564, ze dne 8. března 2011 č. j. 29 T 1/2011-1495, ze dne 26. ledna 2011 č. j. 29 T 1/2011-1419, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2011 sp. zn. 1 To 24/2011, ze dne 13. října 2010 sp. zn. 1 To 592/2010, ze dne 18. června 2010 sp. zn. 1 To 350/2010, ze dne 2. března 2010 sp. zn. 1 To 83/2010 a sp. zn. 1 To 94/2010, usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 0 Nt 818/2010, ze dne 4. února 2010 sp. zn. 0 Nt 801/2010 a ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. 0 Nt 573/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. března 2012 a (v souladu s původním stížnostním poukazem) doplněným dne 25. března 2012, stěžovatel napadl v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Tvrdil, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z pohledu relevantního pro posouzení včas podané části ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576 a jeho vydání předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414; jím bylo podle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu (ve znění pro posouzení věci rozhodném) rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě se současným konstatováním, že u něj nadále trvají vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) trestního řádu.

V zevrubně rozvedené naraci návrhu stěžovatel především popsal důkazní situaci jeho trestního stíhání pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Jelikož je přesvědčen, že z důkazů, jež jsou k dispozici, nelze usuzovat na jeho participaci na trestné činnosti, vytýkal v tom rámci obecným soudům dle něj zásadní nedostatky, připínající se ke zjišťování skutkového stavu. Ve vztahu k některým konkrétním důkazním prostředkům dovozoval jejich procesní nepoužitelnost pro rozhodování v meritu věci, ohledně některých důkazů hodnotil jejich důkazní přínos (sílu) odlišně od náhledu obecných soudů, stran několika důkazů namítal opomenutí jejich (v jeho prospěch vyznívající) důkazní potenciality a rovněž opomenutí, případně nevyhovění některým jeho důkazním návrhům.

Vrchnímu soudu v Olomouci s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dále vytkl, že (opakovaně) nereflektoval jeho právo být slyšen soudem, jemuž je podána stížnost ve vazební věci.

V důsledku těchto tvrzení se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů nálezem zrušil. Rovněž (bez zčásti dostačují petitorní specifikace) navrhl, aby Ústavní soud zrušil "usnesení KSZ OC z 7.12.2009 o zamítnutí stížnosti proti zahájení trestního stíhání pod č.j. 2 KZV 55/2009. Současně žádá, aby Ústavní soud zrušil příkazy k domovním prohlídkám 0Nt 1840/2009 (OS OC 9.11.2009) a 0Nt 3015/2009 (OS OC 7.4.2010) a přikázat likvidaci veškerých důkazů získaných porušením domovní svobody při vniknutí do domu na adrese Ž. bez soudního příkazu, nacházejících se v databázi PČR a spisech KRPM-14652/TČ-2009, 2 KZV 55/2009, 2 VZT 168/2009 a 29 T 1/2011 současně s záznamy (audio a přepisy, č.l. 548-603) odposlechů, povolenými jen státní zástupkyní pod č.j. 2KZV2/2009/V, 155/2009-2 a V21/2010."

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může ve smyslu jeho stabilizované rozhodovací praxe postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 62/96

,

II. ÚS 124/97

,

IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 566/03

).

Dle Ústavního soudu racionálně koherentně vybudovaná myšlenková subsumpční konstrukce obecných soudů, obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2012 č. j. 1 To 2/2012-2576 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 29 T 1/2011-2414) a opřená o § 67 písm. a) trestního řádu, nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace. Ze zorného úhlu podané obžaloby, resp. stíhaného jednání, obecné soudy přehledně a dostatečně popsaly důvody vedoucí k obavám předvídaným v § 67 písm. a) trestního řádu a z jejich odůvodnění se podávají i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání (§ 71 odst. 4, 6 trestního řádu, ve znění pro posouzení věci rozhodném). Závěr obecných soudů o tom, že dosavadní shromážděné důkazy nasvědčují tomu, že je zde důvodné podezření o trestném jednání stěžovatele, se nevymyká argumentačnímu prostoru, plynoucímu z jimi popsané a hodnocené důkazní situace. Stěžovatelem kritizované rozhodovací důvody lze tudíž podřadit pod výraz (takto ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

S ohledem na (meritornímu přezkumu o vině a trestu vyhrazené) důkazní námitky stěžovatele nutno zdůraznit, že již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 62/95

Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. V nálezech

sp. zn. Pl. ÚS 3/09

,

II. ÚS 1414/07

potom Ústavní soud formuloval názor, z něhož plyne, že pokud by Ústavní soud ve fázi nepravomocně skončeného trestního řízení hodnotil jednotlivé komponenty procesní činnosti s důkazním procesem spjaté, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.

Stran podezření o spáchání trestné činnosti stěžovatelem obecné soudy vycházely z doposud shromážděného důkazního materiálu, na který jmenovitě odkázaly, a jejž hodnotily (toliko) pro účely vazby. Jinými slovy vyjádřeno, procesní pochybení vytýkaná orgánům činným v trestním řízení týkající se realizace důkazního procesu budou podrobena přezkumu (v následujícím řízení) v rámci rozhodování o meritu věci, pročež v této fázi řízení nepřísluší Ústavnímu soudu kromě případných zjevných excesů (projevů svévole) je pohledem tohoto meritorního rozhodování hodnotit. Opačný přístup by znamenal nerespektování pravomoci obecných soudů, resp. (nikoliv nevýznamné a systémově nežádoucí) narušení (a faktické obrácení) pořadu práva.

Pokud se potom námitky osobního slyšení týče, judikatura Ústavního soudu, adekvátně tomu přinucena podobou zákonné úpravy, vygenerovala stran práva obviněného (obžalovaného) na osobní slyšení při rozhodování o vazbě následující relevantní závěry:

Právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (kupř. nálezy

sp. zn. I. ÚS 573/02

,

I. ÚS 161/04

, IV. ÚS 2603/07,

I. ÚS 1812/08

). Ústavní soud rovněž konstatoval, že "Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody." (nález

sp. zn. II. ÚS 1681/08

). V širší abstraktní rovině potom vyjádřil tezi, dle níž "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje" (nález

sp. zn. II. ÚS 1945/08

).

Z další judikatury se současně podává, že uvedené maximy lze v případě relevantní specifikace (a takto i relevantního odlišení) prolomit; to ovšem pouze za splnění přesných (z povahy věci plynoucích) podmínek:

Takto byl akceptován přístup, dle něhož nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (kupř. nálezy

sp. zn. I. ÚS 1812/08

,

III. ÚS 2198/09

), tedy odhlédnuto ode všech konkrétních okolností posuzovaného případu ve všech myslitelných procesních situacích (srov. v tomto ohledu kupř. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice).

Osobní slyšení je garantováno při rozhodování soudu o stížnosti směřující proti rozhodnutím státního zástupce o vazbě (nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

,

I. ÚS 14/05

,

I. ÚS 39/05

,

II. ÚS 713/04

,

II. ÚS 405/05

,

IV. ÚS 423/04

,

IV. ÚS 394/05

a další).

V nálezu

sp. zn. I. ÚS 516/05

Ústavní soud formuloval tezi, dle níž ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních.

Dle judikatury Ústavního soudu potom osobní slyšení není nezbytné při rozhodování soudu tehdy, pokud obviněný (obžalovaný) nevznesl kvalifikovaný požadavek na osobní slyšení před soudem, tj. požadavek obsahující uvedení skutečností majících pro předmětné rozhodnutí soudu význam a jež by nebylo lze objasnit jinak, než osobním slyšením; tedy pokud nevznesl požadavek na osobní slyšení, které by takto případně mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody ho k odepření slyšení vedly (srov. v podrobnostech nálezy

sp. zn. IV. ÚS 353/04

,

I. ÚS 471/05

,

I. ÚS 516/05

,

I. ÚS 1812/08

; dále kupř. usnesení

sp. zn. III. ÚS 684/04

,

I. ÚS 615/04

,

II. ÚS 649/04

,

I. ÚS 1196/09

,

II. ÚS 1179/11

,

IV. ÚS 1603/11

a další).

V této souvislosti ovšem stěžovatel neunesl v řízení před Ústavním soudem břemeno tvrzení. Artikuluje-li totiž v ústavní stížnosti (jejím doplnění) formálně vymezenou námitku absence osobního slyšení před stížnostním soudem, jakkoli - ani v nezbytném rozsahu - již neformuluje, zda a jaké uváděl v souvislosti s požadavkem osobního slyšení nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě (případně) relevantní; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

per analogiam,

IV. ÚS 188/04

,

IV. ÚS 430/05

).

Skutečnost, kdy stěžovatel byl osobně slyšen při rozhodování o ponechání ve vazbě Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, nikoliv však již soudem stížnostním (Vrchním soudem v Olomouci), z pohledu Ústavním soudem posuzovaného rámce kautel zakládajících právo osobního slyšení při rozhodování o vazbě za této situace kontradikci vůči uvedené rozhodovací praxi potom nezakládá.

Pro uvedené byla ústavní stížnost posouzena v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve zbylém rozsahu, tj. v rozsahu ostatního petitorního žádání, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 10. dubna 2012

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu