Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 39/05 ECLI:CZ:US:2005:1.US.39.05 Generato dall'IA

Constitutional Court ruled that a court's failure to hear a detainee before a custody decision violated Article 5(4) ECHR.

Numero d'incarto I.ÚS 39/05
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court found that the Supreme Court violated the applicant's right to be heard by a court before a custody decision, citing Article 5(4) of the ECHR. While the Court acknowledged this fundamental procedural flaw, it dismissed the request for immediate release because the applicant had already been freed pending the constitutional review. Consequently, the Court partially upheld the complaint by confirming the rights violation but rejected the remedy due to the applicant's subsequent release.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; The right of an accused to be heard by a court before a decision on the continuation of detention is a fundamental institutional guarantee of justice, and a failure to provide such a hearing constitutes a violation of this right.

Parole chiave

Generato dall'IA
right to be heard continuation of detention Article 5 ECHR procedural fairness constitutional complaint custody review fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
2 VZv 3/2003-2901, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ponechává ve vazbě.
§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci.
§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatele.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona
Další návrhy stěžovatele Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, neboť v mezidobí byl stěžovatel z vazby propuštěn.
§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K právu obviněného být slyšen soudem před jeho rozhodnutím o tom, že se ponechává ve vazbě

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. října 2005

sp. zn. I. ÚS 39/05

ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. 2 To 98/2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.

I. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 98/2004 porušil ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2005 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 98/2004, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") ze dne 29. 9. 2004 č. j. 2 VZv 3/2003-2901, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ponechává ve vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že vrchní soud rozhodoval, aniž by stěžovatele vyslechl.

Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Stěžovatel má za to, že na rozdíl od rozhodování soudu musí být při rozhodování státního zastupitelství relevantní den předání textu rozhodnutí k poštovní přepravě, nikoliv den samotného rozhodnutí. Stěžovatel svůj názor dovozuje z toho, že státní zástupce by mohl na své rozhodnutí uvést jakékoliv datum bez ohledu na skutečnost, zatímco v případě rozhodování soudu existují přehledy projednávaných věcí, vedoucí soudních kanceláří běžně na požádání sdělují obhájcům termíny neveřejných zasedání atd., a proto není třeba mít obavy ze zneužití.

Stěžovatel s odkazem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že usnesení vrchního soudu se zrušuje a stěžovatel se propouští na svobodu.

II. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo vrchní státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že ve lhůtě stanovené zákonem je nutno o dalším trvání vazby rozhodnout, tedy usnesení vydat, nikoliv oznámit. To vyplývá jednak z dikce zákona, jednak i z právní teorie (Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vydání, 2002, str. 403 a 405). Napadené usnesení vrchního státního zastupitelství bylo v zákonem stanovené lhůtě 30. 9. 2004 oznámeno věznici tak, aby bylo nepochybné, že další trvání obviněného ve vazbě je v souladu se zákonem. Z toho je zřejmé, že liché jsou i obavy obhájce stěžovatele z možného antedatování rozhodnutí, nehledě na vznik trestní odpovědnosti, pokud by snad k takovému postupu orgánu činného v trestním řízení došlo. Vrchní státní zastupitelství dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhlo její odmítnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil též vrchní soud. V otázce včasnosti vrchní soud pouze odkázal na své usnesení. V otázce slyšení obviněného v řízení o trvání vazby odkázal na "aktuální judikaturu Ústavního soudu", zejména na usnesení ze dne 5. 5. 2004

sp. zn. II. ÚS 547/03

, a dále na usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této trestní věci dne 27. 7. 2004 sp. zn. 11 Tvo 34/2004 ohledně Mgr. D. T. a dne 19. 8. 2004 sp. zn. 11 Tvo 38/2004 ohledně obviněných M. T. a T. K. Vrchní soud závěrem svého vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

III. Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal část spisu vrchního státního zastupitelství sp. zn. 2 VZv 3/2003. Na jeho základě Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, ani s jeho názorem, že při rozhodování státního zastupitelství je pro dodržení lhůty pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě relevantní den předání takovéhoto rozhodnutí k poštovní přepravě. Ústavní soud naopak konstatuje, že vrchní soud se s námitkou stěžovatele ve svém usnesení řádně vypořádal (viz str. 2 usnesení vrchního soudu), a sdílí jeho názor, že relevantní v dané věci je, kdy byl daný úkon učiněn. Námitky stěžovatele je třeba v tomto bodě odmítnout, neboť není podstatné, zda státní zastupitelství mohou data svých rozhodnutí snadněji falšovat než soudy, nýbrž je třeba vycházet z požadavků vyplývajících z trestního řádu a ústavně zaručených práv a svobod, čemuž bylo, pokud jde o včasnost rozhodování vrchního státního zastupitelství v rámci tříměsíční lhůty, učiněno zadost.

Ústavní soud však musí přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost na tento nález odkazuje.

Jak vyplývá ze spisu vrchního státního zastupitelství, vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství bez jeho slyšení. Absence osobního slyšení způsobila porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o odkaz vrchního soudu na starší judikaturu, Ústavní soud ji považuje za překonanou citovaným nálezem

sp. zn. Pl. ÚS 45/04

.

Ústavní soud také konstatuje, že ze spisu vrchního státního zastupitelství plyne, že stěžovatel byl z vazby v mezidobí po podání ústavní stížnosti již propuštěn. Proto chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, čímž ztratila ústavní stížnost, pokud jde o návrh na zrušení usnesení vrchního soudu a propuštění z vazby, své opodstatnění (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 473/04

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 105).

IV. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že vrchní státní zastupitelství a vrchní soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ač byl poučen, že pokud tak neučiní, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatele. Další návrhy stěžovatele Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, neboť v mezidobí byl stěžovatel z vazby propuštěn.