Constitutional Court dismisses appeal against district court's partial denial of litigation costs as reasonable and justified.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Grato, s.r.o., challenging the district court's decision to deny a portion of the plaintiff's litigation costs. The plaintiff argued that the district court's refusal to award full costs was arbitrary and violated their rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court found no evidence of arbitrariness, noting that the lower court properly assessed the utility of the expenses given the repetitive nature of the plaintiff's claims.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding litigation costs are rejected unless the lower court's decision is arbitrary or violates fundamental rights to a fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Grato, spol. s r. o. se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 162 EC 544/2010 ze dne 12. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení článku 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu se domáhá jeho zrušení.
Napadeným rozhodnutím bylo soudem I. stupně v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení částky 1.008,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, kterážto pohledávka byla stěžovateli postoupena, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit. Dále byla žalovanému stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady představující odměnu za zastoupení advokátem, jež považoval za neúčelně vynaložené.
Stěžovatel v podrobně zdůvodněné stížnosti i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nákladů řízení se týkající (rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 257/05
,
I. ÚS 191/06
,
I. ÚS 1236/07
) obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož postup při rozhodování o nákladech řízení považuje za svévolný, jeho rozhodnutí za nespravedlivé, v podstatě za nepředvídatelné a nedostatečně zdůvodněné, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně poukazu na hmotněprávní úpravu týkající se postoupení pohledávky a na příslušnou procesní úpravu, obsahující pravidla rozhodování o nákladech řízení s důrazem na výdaje, které při svém podnikání vynakládá, podle něj svědčících pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jím uplatňované výši.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy
sp. zn. II. ÚS 259/05
,
I. ÚS 351/05
,
II. ÚS 549/06
,
I. ÚS 1056/07
,
III. ÚS 1817/07
,
I. ÚS 1030/08
,
II. ÚS 622/10
a další).
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i pokud jde o napadený výrok o nákladech řízení, pečlivě zabýval, přičemž se zcela správně v souladu se zákonnou úpravou věnoval posouzení účelnosti vynaložených nákladů jako podmínky jejich přiznání. Jeho rozhodnutí nepokládá Ústavní soud za nepředvídatelné z důvodů, které již uvedl ve svých rozhodnutích ve srovnatelných věcech
sp. zn. IV. ÚS 3259/11
,
III. ÚS 3563/11
a
III. ÚS 3694/11
. Napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu neobsahuje prvky libovůle, neboť nepřiznání nákladů řízení stěžovateli v plné jím požadované výši, odůvodněné jejich nepotřebností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně zdůvodněno, mimo jiné poukazem na 8 000 stěžovatelem podaných, typově shodných, samostatných žalob. Závěr vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje Ústavní soud za akceptovatelný a do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasahující, přičemž zároveň odkazuje na své úvahy a závěry, týkající se rozhodování Ústavního soudu o nákladech řízení, zejména pak v bagatelních věcech, uvedené v rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 2777/11
ze dne 27. prosince 2011.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 4. dubna 2012
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu