Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to comply with mandatory legal representation and formal requirements.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint due to procedural non-compliance. The applicant repeatedly failed to adhere to statutory requirements for legal representation and proper filing, despite prior warnings in numerous previous cases. The court ruled that repeated prior notifications justified the application of the rule against formalistic reiteration, leading to the rejection of the current petition.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 30 para. 1; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 1 lit. a): A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to comply with mandatory legal representation and formal requirements, particularly when such deficiencies have been repeatedly addressed in prior proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2011 o návrhu Mgr. D. K., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2011 čj. Nao 52/2011-16 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení jejích základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně uvedla, že ústavní stížnost podává z opatrnosti sama s tím, že ji doplní s advokátem, který jí bude určen Českou advokátní komorou.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu podání je zřejmé, že navrhovatelka nejenže nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení, ale její podání nesplňovalo ani další náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatelka podala od roku 1995 k Ústavnímu soudu desítky ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byla opakovaně vyzývána k odstranění vad návrhu a poučena o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem.
Navrhovatelce je tak z mnoha předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud stabilizovaně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním. Ostatně tento právní závěr je navrhovatelce znám již z více předcházejících rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž rovněž došlo k odmítnutí návrhu, aniž by byla navrhovatelka vyzývána k odstranění vad podání (naposledy usnesení
sp. zn. II. ÚS 1414/11
ze dne 8. 6. 2011).
Ústavní soud tak v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2011
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj