Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs as unreasonably unfounded and procedurally barred.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a creditor against a district court's order requiring the debtor to pay enforcement costs. The court noted that the debtor argued the creditor caused the enforcement suspension by failing to investigate the debtor's assets, yet the court found this issue already settled in prior proceedings. Consequently, the court dismissed the complaint as unreasonably unfounded because it lacked a constitutional dimension and the court had already addressed the same question in previous decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review general court decisions unless fundamental rights are violated, and it must reject complaints as unreasonably unfounded if the issue has already been adjudicated.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 15 Co 106/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
Usnesením ze dne 23. 10. 2006, č. j. 16 Nc 4303/2004-14, Okresní soud v Chebu rozhodl o zastavení exekuce, nařízené usnesením ze dne 12. 7. 2004, č.j. 16 Nc 4303/2004-6, a to podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť výtěžek exekuce nestačil ani ke krytí nákladů exekuce; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem pod bodem III. uložil povinnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náhradu nákladů exekuce ve výši 11.186,- Kč. Ten odůvodnil tím, že "z hlediska procesního to byl povinný, který zavinil zastavení exekuce", a na tomto základě odkázal na odpovídající rozhodnutí Ústavního soudu (
sp. zn. II. ÚS 150/04
a
sp. zn. III. ÚS 118/05
).
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu (k odvolání stěžovatele, směřujícího do výroku sub. III. shora) potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a za nevýznamnou pokládal výtku, že oprávněný před podáním návrhu na nařízení exekuce nevyužil institutu podle § 260a a násl. o.s.ř. ke zjištění majetku povinného. Povinnost k náhradě nákladů exekuce právem stíhá povinného, přestože pro jejich nucené vydobytí nejsou aktuálně příznivé podmínky (
sp. zn. III. ÚS 282/06
, sp. zn. Pl. ÚS - St. 23/06 Ústavního soudu).
Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí namítl, že v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti tolik, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle jeho názoru - a to principiálně - nepřípustné. Uvedl, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která vychází ze stanoviska jeho pléna sp. zn. Pl.ÚS - st. 23/06, a že je zcela souladná s odůvodněním napadeného rozhodnutí; ústavní stížnost nicméně podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky a splnil tím podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel předestřel obšírnou oponenturu stanovisku pléna Ústavního soudu a poukázal i na to, že oprávněný neprověřil "ani základní informace o povinném" (zda se povinný zdržuje na adrese svého bydliště) a "nevyužil ani žádného procesního prostředku, který ji právní řád dává k ověření bonity povinného - např. prohlášení o majetku dle § 260a a násl. o.s.ř.".
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že se již opakovaně zabýval obdobnými podáními téhož stěžovatele (viz např.
sp. zn. IV. ÚS 167/07
,
sp. zn. IV. ÚS 387/07
,
sp. zn. IV. ÚS 757/07
,
sp. zn. IV. ÚS 1179/07
), dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná; ani v projednávané věci Ústavní soud nemá důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a rozvedeného ve zmiňovaném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, na které již odkázal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovateli je stanovisko Ústavního soudu známé a jeho nesouhlas s ním není důvodem, aby mu je Ústavní soud znovu připomínal. S námitkou, že oprávněný zavinil zastavení exekuce, se vypořádaly v předchozím obecné soudy, a spor o její důvodnost nemá ústavněprávní rozměr; s jistotou lze nadto říci, že pochyby ohledně faktického bydliště povinného (již stěžovatel přičítá oprávněnému) žádný vztah k výsledku exekučního řízení nemá, a stejně tak se stěžovatel mýlí, pakliže relevantní "důvody" pro zastavení exekuce spatřuje už v tom, že oprávněný "nevyužil" institut prohlášení o majetku podle § 260a a násl. o.s.ř.
S ohledem na řečené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zjevná neopodstatněnost stížnosti je dána také tehdy, když Ústavní soud otázku, jež tvoří její předmět, již dříve posoudil, a dospěl k závěru, že důvod k jeho zásahu nezakládá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu