Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1300/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.1300.07.1 Generato dall'IA

Conciliation court decision dismissed by Constitutional Court as not a public authority act subject to constitutional review.

Numero d'incarto III.ÚS 1300/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a construction company against a conciliation court ruling. The applicant argued that the conciliation court committed procedural errors and violated civil procedure rules, seeking to annul both the specific decisions and the relevant statute. The court rejected the claim because conciliation proceedings are based on private contractual delegation of will rather than state sovereignty, meaning the conciliation court lacks the status of a public authority whose acts can be reviewed under Article 87 of the Constitution.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Article 87 paragraph 1 letter d) of the Constitution; Article 43 paragraph 1 letter d) of the Act on the Constitutional Court: Conciliation court decisions are not acts of public authorities and thus fall outside the scope of constitutional review.

Parole chiave

Generato dall'IA
conciliation court constitutional review public authority private delegation constitutional complaint Article 87 Constitution procedural errors

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Article 83 of the Constitution
Article 2 paragraph 3 of the Constitution
Article 2 paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 87 paragraph 1 letter d) of the Constitution
Section 43 paragraph 1 letter d) of the Act on the Constitutional Court
Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení § 43 odst.
Section 43 paragraph 2 letter b) of the Act on the Constitutional Court
Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení § 43 odst.
Section 75 paragraph 1 of the Act on the Constitutional Court
e) zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst.
Section 30 of the Act on Conciliation Proceedings and Enforcement of Conciliation Awards
b) zákona o Ústavním soudu i návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 30 zákona č.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Univerzální stavební, a. s., IČ 41190866, se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Smolenská 23/261, zastoupené JUDr. Josefem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Křižíkova 1, proti usnesením Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. Rsp 559/06, a ze dne 7. února 2007, sp. zn. Rsp 559/06, a o návrhu na zrušení ust. § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 17. května 2007 napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí rozhodčího soudu vydaná ve sporu stěžovatelky se společností NARGAM, s. r. o., se sídlem v Praze, o zaplacení částky 12.643.891,31 Kč s příslušenstvím, navýšené na 17.675.990,06 Kč s příslušenstvím a částky 2.672.408,43 Kč, neboť se domnívá, že v průběhu řízení před rozhodčím soudem se tento dopustil závažných procesních pochybení a jeho rozhodnutí (zejména stran uložené povinnosti k úhradě arbitrážního poplatku) jsou založena na svévoli. Dále uvádí, že rozhodčí soud nerespektoval povinnost "přiměřeného použití" občanského soudního řádu, resp. vůbec zákonná pravidla občanského soudního řízení nezohlednil. Navrhuje tedy, bez další ústavněprávní argumentace, zrušení jak obou uvedených rozhodnutí, tak i ust. § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.

Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je podle tohoto ustanovení oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve zde posuzované věci odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 339/02

,

sp. zn. IV. ÚS 511/03

,

sp. zn. III. ÚS 166/05

či sp. zn. III ÚS 145/03). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.

Ústavní soud se z toho důvodu nemohl návrhem dále zabývat, neboť by přezkoumával rozhodnutí jiného subjektu než orgánu veřejné moci, čímž by překročil meze stanovené čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby hypoteticky dospěl k opačnému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy, že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 cit. zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení,

sp. zn. III. ÚS 460/01

,

sp. zn. II. ÚS 574/01

a

sp. zn. II. ÚS 455/01

, která odmítnutí postavila pouze na samotném zjištění, že stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradili pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Stejný osud pak sdílí dle ust. § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, neboť jde o návrh k ústavní stížnosti akcesorický.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2007

Jan Musil v. r.

předseda senátu