Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of administrative remedies regarding social security audit objections.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a social security company against administrative rulings. The applicant argued that repeated social security audits violated her rights, but the court found she had not exhausted available legal remedies. The court determined that audit protocols are merely preparatory documents and do not directly alter legal standing, requiring the applicant to first challenge the subsequent payment assessment order.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2006 o ústavní stížnosti ITS akciové společnosti, IČ: 148 89 811, se sídlem Praha 3, Vinohradská 184, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2006, č.j. 7 As 7/2005-43, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2005, č.j. 12 Cad 10/2004-21, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí pražské Správy sociálního zabezpečení ze dne 2.3.2004, č.j. 1020/310-6010/10.2.04/Sv-220/415, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí o námitkách do protokolu o kontrole provedené u stěžovatelky. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 70 písm. a) soudního řádu správního, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 soudního řádu správního a nebylo jím zasaženo do subjektivních hmotně právních oprávnění či povinností stěžovatele.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky vydal Nejvyšší správní soud rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, ve kterém se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, a rozhodl tak, že kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že u ní kontrolní orgán provedl tři po sobě následující kontroly za stejné období od 1.9.1997 do 30.11.2001, přičemž v příslušných protokolech nebyly v odvodech pojistného na sociálním zabezpečení konstatovány nedostatky. V protokolu 1/04 však bylo za stejné časové období konstatováno chybné stanovení vyměřovacích základů pro odvody pojistného na sociálním zabezpečení. Stěžovatelka má za to, že takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť opakované kontroly právní řád správnímu orgánu neumožňuje. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, neboť protokol o kontrole je výchozím podkladem pro dodatečný platební výměr, který výsledky obsažené v protokolu o kontrole v podstatě přejímá. Z tohoto důvodu shledává stěžovatelka protokol o kontrole 1/04 správním rozhodnutím způsobilým přezkumu ve správním soudnictví. Tím, že byl odmítnut přezkum správních rozhodnutí o námitkách stěžovatelky, došlo dle jejího názoru k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud poté co přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že se obdobnými případy, jako je případ stěžovatelky, již zabýval (
I. ÚS 43/2000
,
II. ÚS 500/2000
,
I. ÚS 281/95
) a zaujal v nich následující stanovisko, od kterého nemá důvod se odchylovat.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tato podmínka však v případě stěžovatelky nebyla splněna.
V daném případě je základní otázkou, zda rozhodnutí vydané v řízení podle § 18 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je rozhodnutím kterým bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Rozhodnutí o námitkách nemohou sama o sobě změnit právní postavení kontrolovaného subjektu, neboť kontrolní protokol, resp. kontrolní zjištění v něm obsažená, představují pouze podklad pro případná rozhodnutí příslušného správního orgánu. I když stěžovatelka argumentuje tím, že na základě protokolu o kontrole bude vydán dodatečný platební výměr, nelze dopředu předvídat, jak správní řízení skončí a jak přesně bude dodatečný platební výměr znít. Jak obecné soudy uvedly, stěžovatelce vznikla povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného vypočteného k datu vyhotovení dodatečného platebního výměru. Teprve toto rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí zasahující do práv stěžovatelky, proti němuž musí stěžovatelka použít všech dostupných procesních prostředků k ochraně jejích práv. V řízení proti tomuto rozhodnutí je také možno uplatnit argumenty obsažené v ústavní stížnosti.
Vzhledem ke stěžovatelčině argumentaci možno na okraj připomenout, že otázkou přípustnosti opakovaných kontrol, byť v řízení daňovém, se již Ústavní soud (
sp. zn. III. ÚS 351/02
, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.29, Nález č.21, str.193; II. ÚS 334/02, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.30, Nález č.63, str.129), stejně jako Nejvyšší správní soud (sp. zn. 2 Afs 31/2005; 8 Afs 34/2005; www.nssoud.cz), zabýval, avšak - jak výše uvedeno - v posuzovaném případě nemohl Ústavní soud pro nesplnění podmínek řízení k meritornímu přezkumu postupu správního orgánu přistoupit.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj