Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 67/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.67.06 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaints regarding land ownership priority between restitution and distribution titles.

Numero d'incarto III.ÚS 67/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected constitutional complaints filed by two women challenging lower court rulings on land ownership disputes. The lower courts ruled that the plaintiffs acquired title via inheritance from their father, who obtained the land through the 1947 distribution law, which legally superseded their restitution agreements. The Court dismissed the complaints as clearly unfounded, citing its established precedent that distribution titles take precedence over restitution titles.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court established that its prior rulings on the priority of distribution titles over restitution titles render subsequent similar complaints clearly unfounded.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal land ownership priority restitution title precedence distribution law supremacy inheritance title validity Constitutional Court precedent clearly unfounded complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhly, aby je Ústavní soud zrušil.
§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb.
§ 80 písm. c/ o.s.ř.
5 C 188/97-47, proti stěžovatelkám určil (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), že žalobkyně L.
§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.
§ 9 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb.
b/, § 9 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění - dále jen "zákona o půdě").
§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
zákon č. 142/1947 Sb.
zákon č. 229/1991 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a/ P. V. a b/ M. P., zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, č.j. 22 Cdo 611/2005-116, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 Co 362/2004-101, t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a navrhly, aby je Ústavní soud zrušil.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č.j. 5 C 188/97-47, proti stěžovatelkám určil (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), že žalobkyně L. V. je vlastníkem "pozemků parc. č. 105/4 o výměře 15.170 m2 a parc. č. 105/11 o výměře 11.003 m2, označených dle dřívější pozemkové evidence, nyní součástí pozemku p.č. 105/1, v katastrálním území Modletice, obec Modletice, zapsaných na LV č. 543 u Katastrálního úřadu Praha-východ", a odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 6. 10. 2005, č.j. 22 Cdo 611/2005-116, tak, že je jako nepřípustné odmítl (srov. § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.); vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

Spor, vedený před obecnými soudy, vycházel ze situace, kdy obě procesní strany dokládaly k téže věci (označeným pozemkům) své vlastnické právo. Žalobkyně poukazovala na dědický titul s tím, že vlastnictví nabyla po svém otci (ku dni 1.10. 1977), který pozemky získal přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (na základě přídělové listiny Okresního národního výboru v Říčanech ze dne 26. 2. 1953). Stěžovatelky oproti tomu dovozovaly své vlastnické právo z restituční dohody se ZD Modletice ze dne 13. 4. 1993, resp. z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 26. 8. 1993, jímž byla dohoda schválena (§ 6 odst. 1 písm. b/, § 9 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy účinném znění - dále jen "zákona o půdě"). Obecné soudy přisvědčily vlastnictví žalobkyně; odvolací soud, odkazuje na zákonnou zásadu, že vlastnictví se nabývá ku dni smrti zůstavitele, uvedl, že "v době, kdy rozhodoval pozemkový úřad, který rozhodl o vlastnictví stěžovatelek, již byla žalobkyně vlastnicí sporného pozemku". Proto vlastnictví naopak nemohly nabýt stěžovatelky, jestliže vlastnické právo žalobkyně nezaniklo; její titul, uzavřel odvolací soud, předchází titulu stěžovatelek a je "právně účinný a závazný".

Stěžovatelky mají za to, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), neboť obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, zejména nerespektovaly "zásady a principy restitučních předpisů"; podle jejich názoru nelze dát přednost titulu, který "vznikl důsledkem protiprávního aktu protiprávní státní moci".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním (nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány) a zúženým potud, že ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Z toho plyne, že samo o sobě není ani rozhodné, namítají-li stěžovatelky pouze, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především vlastnických titulů podle zákona o půdě a podle zákona č. 142/1947 Sb.), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

Nic z toho, oproti přesvědčení stěžovatelek, dovodit nelze.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Tak je tomu i v dané věci, neboť ke kolizi dotčených vlastnických titulů se Ústavní soud již vícekrát ve své rozhodovací činnosti vyjádřil, a to ve shodě se závěry, které byly obecnými soudy uplatněny. Přednost vlastnického titulu, odvíjejícího se od nabytí vlastnictví přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., před titulem restitučním, vycházejícím z § 6 odst. 1 písm. b/, § 9 odst. 1, 2 zákona o půdě, Ústavní soud dovodil kupř. v usnesení ze dne 28. 3. 2000,

sp. zn. II. ÚS 431/98

, ze dne 10.5.2000,

sp. zn. IV. ÚS 188/2000

, nebo ze dne 18.8.2000,

sp. zn. I. ÚS 316/99

. Z těchto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995,

sp. zn. Pl. ÚS 1/95

, se podává, že nemovitosti, k nimž prokazatelně trvá vlastnické právo osoby, jež ji nabyla přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. osoby jejího právního nástupce, brání tomu, aby byly "restitučně" vydány osobám, oprávněným podle zákona o půdě. Ve zmíněném usnesení ze dne 10. 5. 2000,

sp. zn. IV. ÚS 188/2000

, odpověděl Ústavní soud i na námitku stěžovatelek, jež směřuje k obecnému hodnocení restitučních a obecných právních předpisů; zdůraznil, že "vydáním restitučních předpisů zákonodárce nesledoval obnovení všech původních vlastnických vztahů, ale byl veden snahou následky některých majetkových křivd zmírnit. Proto v restitučních předpisech, tedy i v zákoně č. 229/1991 Sb., vymezil podmínky, způsob a rozsah zmírnění křivd".

Co do identifikace předmětu sporu (dotčených pozemků) postupovaly obecné soudy rovněž v souladu s ustálenými judikatorními názory, které jeho vymezení i pomocí údajů z evidence v pozemkové knize připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96).

Je tedy namístě uzavřít, že stěžovatelkám se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

Jiří M u c h a v. r.

předseda senátu

Za správnost:

Jana Němečková