Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 188/2000 ECLI:CZ:US:2000:4.US.188.2000 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming retroactive law violation in restitution property case.

Numero d'incarto IV.ÚS 188/2000
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Z. F. against a regional court ruling confirming land ownership decisions. The applicant argued that the administrative authority's final determination violated the prohibition on retroactive application of legal norms following a prior Constitutional Court decision. The court found the complaint unfounded because the applicant did not raise procedural rights violations and the legislature intentionally modified restitution conditions to mitigate specific property injustices.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 38 para. 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Art. 11 and 36 para. 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court is bound only by the petition in a constitutional complaint; if the applicant fails to allege specific Charter violations, the court examines the case solely for compliance with relevant Charter articles and may dismiss the complaint as manifestly unfounded if the legislative intent to modify restitution conditions was clear and lawful.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal prohibition retroactive norms restitution property rights Charter fundamental rights legislative intent modification

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 38 para. 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 36 para. 1 and 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 43 para. 2 letter a) of Act No. 182/1993 Coll.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

IV. ÚS 188/2000

Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Z. F., zastoupeného Mgr. P. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2000, čj. 30 Ca 138/99-26, ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2000, čj. 30 Ca 138/99-28,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 1999, čj. PÚ 3124/92-Ji/21/SZ, kterým bylo rozhodnuto mimo jiné o tom, že stěžovatel není vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, nemovitostí ve správním rozhodnutí blíže specifikovaných, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byl dotčen ve svých právech zaručených v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť při rozhodování jeho restituční věci došlo k porušení zákazu retroaktivity právních norem. Stěžovatel uvádí, že pozemkový úřad rozhodl v květnu 1994 o vlastnictví stěžovatele a dalších oprávněných osob k předmětným pozemkovým parcelám. Opravný prostředek povinné osoby se těchto nemovitostí nedotýkal, a proto rozhodnutí pozemkového úřadu zůstalo v této části rozsudkem správního soudu nedotčeno. Po vydání nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 166/1995 Sb., jímž bylo zrušeno ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě, pozemkový úřad rozhodl o obnově řízení a v obnoveném řízení rozhodl tak, že nemovitosti uvedené ve výrokových částech těchto rozhodnutí nejsou ve vlastnictví stěžovatele a ostatních oprávněných osob, neboť je vlastní fyzické osoby, právní nástupci přídělců. Stěžovatelův opravný prostředek namítající porušení zákazu retroaktivity právních norem správní soud neuznal důvodným a rozhodnutí správního orgánu potvrdil, což stěžovatel považuje za postup nesouladný s citovaným ustanovením Listiny, a proto žádá, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek zrušil.

Ze spisu Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, okresního pozemkového úřadu, vedeného k rozhodnutí čj. PÚ 3124/92-Ji/21/SZ, ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 138/99, a z příloh připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 24. 6. 1999, kterým bylo v části II. výroku rozhodnuto o tom, že stěžovatel a ostatní oprávněné osoby nejsou vlastníky nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. O. přídělová parcela č. 905/1, 907, 910, 912/2 a 994/7. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že pozemkový úřad rozhodl ve prospěch stěžovatele a dalších oprávněných osob o vlastnictví k těmto pozemkovým parcelám původních vlastníků V. a E. Č., právních předchůdců stěžovatele a ostatních oprávněných osob, zapsaných ve vložce pozemkové knihy č. 287 pro k. ú.O., rozhodnutím ze dne 27. 2. 1995, čj. PÚ 3124/92-JI/D, neboť zjistil, že tyto nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Z údajů identifikace parcel č. zak. 8-4518-1-01 Střediska Geodezie v Havlíčkově Brodě pozemkový úřad zjistil, že tyto nemovitosti jsou zapsány na LV č. 140 fyzické osoby z důvodu provedeného přídělového řízení. Protože přídělce nebyl schopen doložit vklad vlastnického práva k přídělu do pozemkové knihy, pozemkový úřad s odkazem na tehdy platné ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě dovodil, že jsou splněny podmínky pro vydání předmětných pozemkových parcel oprávněným osobám.

K opravnému prostředku původního přídělce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 9. 1996, čj. 19 Ca 216/95-13, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tak učinil v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995 vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 166/1995 Sb., kterým bylo zrušeno ve věci aplikované ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě.

Následně pozemkový úřad rozhodoval o vlastnictví stěžovatele a dalších oprávněných osob k jiným dalším nemovitostem až rozhodnutím ze dne 24. 6. 1999, čj. PÚ 3124/92-Ji/21/SZ, a byv vázán právním názorem správního soudu rozhodl, že stěžovatel a ostatní oprávněné osoby nejsou vlastníky shora označených nemovitostí, neboť tyto jsou ve vlastnictví fyzické osoby, jež je vlastnila ke dni účinnosti zákona o půdě. V daném případě přídělce nabyl vlastnictví k nim dnem 1. 1. 1951, tj. nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť tímto zákonem byl opuštěn princip intabulace a jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem bylo dokončené přídělové řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., což se stalo.

K opravnému prostředku stěžovatele a dalších oprávněných osob Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, čj. 30 Ca 138/99-26, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2000, čj. 30 Ca 138/99-28, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Správní soud shledal námitky navrhovatelů nedůvodnými, plynoucími z nepochopení věci, vyložil otázku retroaktivních účinků zákona a uvedl, že při rozhodování ve věci bylo třeba respektovat nález Ústavního soudu, zrušující ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě, který je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazný pro všechny orgány a osoby.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Porušení těchto práv však stěžovatel nenamítl. Jádrem jeho ústavní stížnosti je opakovaný nesouhlas s právními závěry v restituční věci v důsledku zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona o půdě nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 166/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán pouze jejím petitem, a nikoliv odůvodněním, přezkoumal proto napadený rozsudek správního soudu z hlediska jeho souladu s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ani v tomto případě však neshledal důvod ke svému zásahu. V průběhu řízení o opravném prostředku přídělce proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 2. 1995 došlo ke změně právního předpisu, kdy ustanovení, jež bylo původně pro rozhodnutí ve věci relevantní, bylo pro neústavnost zrušeno. Důvody, které k tomuto zrušení vedly, byly v citovaném nálezu Ústavního soudu podrobně vyloženy a jejich uplatnění v probíhajícím restitučním řízení by znamenalo nepřípustný zásah do základních práv a svobod přídělce právě z důvodů v plenárním nálezu Ústavního soudu vyložených. Co se týče ochrany vlastnického práva stěžovatele, je třeba v této souvislosti upozornit na to, že vydáním restitučních předpisů zákonodárce nesledoval obnovení všech původních vlastnických vztahů, ale byl veden snahou následky některých majetkových křivd zmírnit. Proto v restitučních předpisech, tedy i v zákoně č. 229/1991 Sb., vymezil podmínky, způsob a rozsah zmírnění křivd. Orgány veřejné moci při rozhodování v daném případě tyto podmínky respektovaly a došlo-li časovou shodou v průběhu restitučního řízení k jejich změně, nemohly od této změny odhlédnout.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. května 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu