Constitutional Court dismisses appeal against lower court ruling because final appellate decision was not challenged.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against a first-instance court ruling. Although the petitioner challenged the lower court's decision, the Supreme Court had already confirmed that same ruling in a final appeal, making the Supreme Court's decision the proper subject of review. The Court dismissed the complaint because challenging the lower court while ignoring the final appellate judgment violated the principle of legal certainty and excluded the last statutory remedy.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona o Ústavním soudu; The constitutional complaint must target the decision of the highest instance court; challenging a lower court decision while the final appellate decision remains unchallenged violates the principle of legal certainty.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
II. ÚS 554/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, čj. 60 K 23/99-87, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 12. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 8. 12. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel napadá pouze shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze 28. 6. 1999, j. 60 K 23/99-87, ačkoli na základě odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, jenž usnesením ze dne 21. 10. 1999, j. 2 Ko 96/99-14 1, napadené usnesení Městského soudu v Praze potvrdil. Právě toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nepochybně tím rozhodnutím, jenž musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno (§ 72 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod /čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu/. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno právo rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném usnesení Městského soudu v Praze, pak by usnesení Vrchního soudu v Praze zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na svoji ustálenou judikaturu, např. usnesení ze dne 27. 10. 1998,
sp. zn. I. ÚS 349/98
, nebo usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 7, vydání 1, Praha,
II. ÚS 554/99
C. H. Beck 1997 - usnesení č. 2) v níž konstatoval, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí, resp. je nutno jej považovat za zjevně neopodstatněný.
Tato skutečnost, byt' procesní povahy, je pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že senátu Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 1. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu