Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 414/99 ECLI:CZ:US:1999:2.US.414.99 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as filed after the statutory 60-day deadline expired. The court ruled the limitation period began upon receipt of the appellate court's decision. The Supreme Court's rejection of the appeal did not extend the filing deadline for the constitutional complaint.

Numero d'incarto II.ÚS 414/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings regarding financial compensation for expropriated property. The applicant argued violations of fundamental rights, but the court determined the complaint was untimely because it was submitted after the statutory deadline. The court established that the limitation period commenced only when the applicant received the final appellate decision, not when the Supreme Court rejected the appeal as inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.; The limitation period for filing a constitutional complaint begins to run from the day the applicant receives the decision of the appellate court, and a Supreme Court ruling rejecting an appeal as inadmissible does not extend this period.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statutory limitation period appellate decision receipt inadmissible appeal procedural deadline

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Lhůta k podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je zásadně 60denní.
§ 238 o. s. ř.
Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle ustanovení § 238 o. s. ř., jako zásadně nepřípustné a konstatoval, že dovolání by bylo možno podat pouze v případě, kdyby odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil.
§ 243b odst. 4 o. s. ř.
Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval materiální stránkou uplatněného nároku, ale dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243b odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k použití § 218 odst.
§ 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
ve vztahu k použití § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. R. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Ústavní soud obdržel dne 23. 8. 1999 podání, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 13 Co 253/98-31, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 16 C 123/96-13.

Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve navrhovatele) o zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 331.679,- Kč s 3 % úrokem od 10. 9. 1992 do zaplacení a valorizaci v částce 160.000,- Kč, spolu s náklady řízení. Stěžovatel uplatnil nárok proti Českým drahám státní organizaci, jako náhradu za obytné budovy, hospodářské stavby a příslušenství patřící k zaniklé zemědělské usedlosti.

Důvodem podání žaloby bylo tvrzení stěžovatele, že vlastníci zmíněné usedlosti byla matka stěžovatele, která jí dne 8. 12. 1961 prodala státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti byly později demolovány a vydání pozemků brání na nich vybudovaná pozemní komunikace.

Podle názoru stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle ustanovení § 238 o. s. ř., jako zásadně nepřípustné a konstatoval, že dovolání by bylo možno podat pouze v případě, kdyby odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil. V daném případě však odvolací soud takovým způsobem výrok nevydal. Proto se Nejvyšší soud ČR nezabýval materiální stránkou uplatněného nároku, ale dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243b odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k použití § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel v podání uvádí, že před zahájením řízení o ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, za které považuje i odvolání odmítnuté usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. 28 Cdo 267/99-72.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V této souvislosti je třeba poukázat na řadu judikátů Ústavního soudu, které se zabývají případy, kdy zákon dovolání nepřipouští, takže podání dovolání není možné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva navrhovatele poskytuje (viz např. usnesení ÚS

sp. zn. I. ÚS 129/97

). Je tedy nutné učinit ten závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout ode dne převzetí rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pouze ve vztahu ke stěžovateli autoritativně konstatuje neexistenci práva dovolání podat. Lhůta k podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a je zásadně 60denní. Jestliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen nejpozději v měsíci říjnu 1998, pak soudce zpravodaj, aniž by blíže zjišťoval datum doručení tohoto rozsudku, byl nucen konstatovat s ohledem na již citované ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, opožděnost ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 4. října 1999