Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 129/97 ECLI:CZ:US:1997:1.US.129.97 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as late because appeal was inadmissible and county court judgment was final remedy.

Numero d'incarto I.ÚS 129/97
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint for being filed after the statutory deadline. The applicant had previously attempted to file an appeal against a regional court judgment, but the Civil Procedure Code at the time did not recognize this as a valid legal step, rendering the appeal inadmissible. Consequently, the regional court's judgment became the final legal remedy, and the deadline for the constitutional complaint began running from that date, which the applicant missed.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu; § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: If the law does not admit an appeal, the court's judgment is the final legal remedy, and the deadline for a constitutional complaint runs from the date that judgment acquires legal force.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint deadline final legal remedy inadmissible appeal Civil Procedure Code procedural time limit

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu
§ 237 občanského soudního řádu
§ 239 odst. 2 občanského soudního řádu
§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Přípustné dovolání jako poslední prostředek k ochraně práva

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky N. U., bytem v O., zastoupené Mgr. V. E., advokátem v O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 11 Co 179/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 11 C 48/90, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 12. 1994. Uvedeným rozsudkem zamítl okresní soud návrh na stanovení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování stékáním povrchové vody rodinného domku v kat. úz. v O. Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud tak, že odpůrci jsou povinni zdržet se stékání povrchové vody a splavování zeminy na parcelu navrhovatelky. Navrhovatelka napadla odvoláním tu část rozsudku, kterou byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování nemovitostí navrhovatelky stavbou hospodářské budovy a zídky včetně oplocení.

Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.

Podle názoru navrhovatelky byla postupem Krajského soudu v Ostravě porušena její základní lidská práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proti rozsudku Krajského soudu podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud dovolání zamítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že není splněna žádná z podmínek pro přípustnost dovolání dle ustanovení občanského soudního řádu. Navrhovatelka sice navrhla odvolacímu soudu připuštění dovolání, ovšem stalo se tak v době, kdy občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. žádné právní následky s takovým právním úkonem nespojoval. Jestliže tedy navrhovatelka v této době navrhla, aby odvolací soud proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání, neměl tento její návrh z hlediska tehdy platného občanského soudního řádu žádný právní význam a odvolací soud o něm nerozhodl a rozhodnout ani nemohl, neboť sám rozhodoval před citovanou novelou o. s. ř. Proto nebylo možno připustit dovolání ani na základě § 239 odst. 2 nyní platného o. s. ř.

Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tak vyčerpala veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání.

Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např.

sp. zn. III. ÚS 40/93

,

I. ÚS 22/93

). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 - 239 o. s. ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 28. 2. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 15. 4. 1997, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 1997