Constitutional Court dismisses appeal against European Arrest Warrant due to procedural inadmissibility under Criminal Procedure Code.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the request to revoke Section 7 of Act No. 253/2006 Coll. The applicant argued that the European Arrest Warrant violated fundamental rights and was issued shortly after a new law took effect. The Court ruled the appeal procedurally inadmissible because the applicant had already exercised all defense rights during the extradition proceedings under relevant Criminal Procedure Code provisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 387, § 388, § 405 odst. 6 věta první TrŘ; If a person has already exercised all procedural rights during extradition proceedings, a subsequent constitutional complaint regarding the same act is inadmissible.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 6 - Řepy, Španielova 1267, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 11. 1. 2008, vydaného Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 46 T 7/2004, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci – Krajskému soudu v Brně v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného Evropského zatýkacího rozkazu, kterým měl být předán z Irska do České republiky pro účely trestního stíhání. Dále navrhl, aby bylo Krajskému soudu v Brně zakázáno „aby pokračoval v porušování práva a svobody stěžovatele“ a navrhl – jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - i zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., to vše pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel, který se delší dobu zdržoval v Irsku, v ústavní stížnosti zejména uvedl, že u Krajského soudu v Brně bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Dne 11. 1. 2008 vydal uvedený soud Evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl zadržen irskými orgány, následně propuštěn na kauci a poté probíhalo v Irské republice jeho vydávací řízení. Stěžovatel považuje postup českých i irských orgánů ve věci evropského zatýkacího rozkazu za porušení svých základních práv, což obsáhle odůvodňuje. Za neústavní považuje stěžovatel i samotné vydání Evropského zatýkacího rozkazu, mj. proto, že v jeho případě byl vydán krátce po účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 539/2004 Sb., což je podle jeho názoru účelové.
Ústavní soud - jako vždy - nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Ústavním soudu“), které by umožnily jeho následné věcné projednání. V tomto směru nelze pominout významný dosah dikce ustanovení § 387, resp. § 388 trestního řádu (dále jen „TrŘ“) ve spojení s § 405 odst. 6 věta první TrŘ, která se vztahují na předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále ustanovení § 306a TrŘ. Se zřetelem na jejich obsah měl stěžovatel otevřenu možnost realizovat veškerá svá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 ustanovení § 306a TrŘ, tzn. za dodržení podmínek plynoucích z práva na spravedlivý proces uskutečnit svoji obhajobu v rozsahu uplatnění veškerých procesních práv, ohledně kterých to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Stěžovatel měl tedy stále možnost chránit svá základní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i námitky, obsažené v ústavní stížnosti.
Povaha citovaných ustanovení svědčí pro nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících pouze předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů Irské republiky o vydání či nevydání stěžovatele do České republiky.
Obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelných případech, např. v usneseních
sp. zn. I. ÚS 201/07
nebo
sp. zn. I. ÚS 226/07
(u jiných stěžovatelů).
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu