Constitutional Court dismisses EC arrest warrant and law amendment challenge due to pending criminal proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the request to repeal Section 7 of Act No. 253/2006 Sb. regarding the European Arrest Warrant. The petitioner argued that his rights were violated by the warrant's issuance and the law's unequal retroactive application. The court ruled that the petitioner could still exercise all procedural rights within the ongoing criminal proceedings, rendering the constitutional complaint inadmissible.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 387, § 388 trestního řádu; If a person is already subject to criminal proceedings, a constitutional complaint regarding an arrest warrant is inadmissible because the individual retains the right to defend their interests through the existing criminal process.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem Teplice, Masarykova 537/7, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu ze dne 10. 7. 2006, vydanému Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 4 T 64/2005, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Praze v téže věci, a o návrhu na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 19. 1. 2007, M. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného Evropského zatýkacího rozkazu, kterým měl být předán z Irska do České republiky pro účely trestního stíhání. Dále navrhl, aby Krajskému soudu v Praze bylo zakázáno "pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele" a zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., pro porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvedl, že u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") je proti němu vedeno trestní stíhání, pod sp. zn. 4 T 50/2006, pro skutky blíže rozvedené v obžalobě. Od února 2002 se zdržoval v Irsku a v České republice byl stíhán jako uprchlý. V srpnu 2006 byl, na základě zatýkacího rozkazu, zadržen irskou policií a předán do vydávací vazby. Po zadržení byl vyslechnut, k dožádání krajského soudu, jako trestně stíhaná osoba, proti níž byla podána obžaloba, jejíž obsah neznal, neboť mu nebyla doručena. Přitom od července 2006 byla soudu známa adresa jeho pobytu v Irsku, výslechu byl přítomen státní zástupce, který obžalobu podal a soudce, který o obžalobě rozhoduje. Tím došlo k porušení rovnosti procesních stran. Proto považuje postup českých orgánů při jeho výslechu za zásah orgánů veřejné moci. Za ústavně rozporné považoval i samotné vydání Evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že v jeho případě byl vydán devět dnů po účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se měnil zákon č. 539/2004 Sb. Zmíněnou novelou byl, v rozporu s principem rovnosti, redukován zákaz zpětné účinnosti pouze na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nikoli opačně (vydání do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona). Posledně uvedený je i případ stěžovatele, který trestnou činnost, pro kterou je stíhán, měl spáchat před 1. 1. 2005, tj. před přijetím právní úpravy o Evropském zatýkacím rozkazu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh stěžovatele splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které by umožnily jeho následné věcné projednání a rozhodnutí. V tomto směru a s ohledem na stav trestního řízení se nejdříve zabýval otázkou projednatelnosti návrhu z pohledu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto ohledu (se zřetelem k možným alternativám) nelze pominout významný dosah dikce ustanovení § 387, resp. § 388 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), ve spojení s § 405 odst. 6 věta první TrŘ, které se vztahující k předání osoby na základě Evropského zatýkacího rozkazu z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a dále ustanovení § 306a TrŘ. V důsledku jejich obsahu se stěžovateli otevírá možnost realizovat veškerá svá procesní práva, jak jsou uvedena v odst. 1 naposledy citovaného ustanovení, tzn. za dodržení podmínek, plynoucích z práva na spravedlivý proces, uskutečnit svou obhajobu v rozsahu uplatnění všech procesních práv, ve vztahu, k nimž to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje. Jinak řečeno, stěžovatel má stále možnost, v rámci probíhajícího trestního řízení, chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i shora uvedené skutečnosti.
Pozice citovaných ustanovení svědčí pro nepřípustnost ústavní stížnosti. Samotný napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek (a realizaci výsostné jurisdikce) kompetentních orgánů Irské republiky o (ne)vydání stěžovatele do České republiky (srov.
sp. zn. III. ÚS 636/07
).
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb. lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Jinými slovy, není zde právní základ pro projednání tohoto návrhu ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené byla ústavní stížnost stěžovatele, a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení části sedmé zákona č. 253/2006 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu