Constitutional Court dismisses appeal targeting only first-instance judgment while higher court rulings remain unchallenged.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a first-instance criminal judgment. The applicant had already exhausted all available remedies, including appeals to the regional court and a cassation appeal to the Supreme Court, which were both dismissed. The Court ruled that the complaint was inadmissible because it failed to challenge the final decisions of the higher courts, violating the principle of subsidiarity and the requirement to exhaust all legal remedies.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, requiring the complaint to target the final judicial decision rather than an intermediate one.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., právně zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 1005, sp. zn. 11 T 233/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Shora označený rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 4 To 374/2005, zamítnuto jako nedůvodné. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl, opíraje jej o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, rovněž dovoláním. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 606/2006, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti jako návrh nepřípustný, když vyšel z následující argumentace.
Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 2004) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
V daném případě stěžovatel napadá ústavní stížností a v petitu ústavní stížnosti navrhuje výslovně zrušit pouze rozsudek Městského soudu v Brně, který v jeho trestní věci rozhodoval jako soud I. stupně. Zcela však opomíjí skutečnost, že ve věci rozhodoval ještě soud odvolací a soud dovolací.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán, k tomu ex lege (bez možnosti uvážení) povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí, námitkami stěžovatele náležitě zabýval (což se v případě stěžovatele stalo).
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který se může zabývat námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 146/96
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.),
IV. ÚS 58/95
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.),
III. ÚS 181/98
(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
I. ÚS 649/04
,
III. ÚS 666/04
,
II. ÚS 78/05
,
III. ÚS 323/05
a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), byť zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl ani usnesení Nejvyššího soudu, ani usnesení Krajského soudu v Brně, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj