Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 275/05 ECLI:CZ:US:2005:3.US.275.05 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint as constitutional review exhausted all legal remedies.

Geschäftsnummer III.ÚS 275/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's request for a substantive review of her pension dispute case. She argued that the Supreme Administrative Court ignored binding Constitutional Court precedents and that her administrative appeal was stalled, warranting an exception to the exhaustion of remedies rule. The Court declined this exception, ruling that the lack of a final decision on the administrative appeal did not constitute the extreme delays required for such an intervention.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court may not examine a case unless all legal remedies are exhausted; the exception for extreme delays in extraordinary proceedings must be interpreted strictly and requires proof of significant hindrances beyond mere procedural status.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint substantive review binding precedent extreme delays subsidiarity principle administrative appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.
o něm rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky O. K., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 33 Cad 99/2004-21, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně. Označený soud jím, dle názoru stěžovatelky v rozporu s ústavním principem rovnosti, potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. července 2004 č. 405 403 429, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání tzv. vyrovnávacího přídavku coby rozdílu mezi starobním důchodem vypláceným stěžovatelce v české měně Sociální pojišťovnou v Bratislavě podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a důchodem, který by jí náležel podle českých právních předpisů.

Naříkaný rozsudek obecného soudu stěžovatelka rovněž napadla (dosud nerozhodnutou) kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, nicméně se, s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., domáhá meritorního projednání svého návrhu v řízení o ústavní stížnosti, když opodstatněnost tohoto postupu odůvodnila v podstatě tím, že orgány veřejné moci včetně Nejvyššího správního soudu (rozsudek "č. 6 Ads 62/2003") nerespektují nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech

sp. zn. II. ÚS 405/02

,

III. ÚS 252/04

a

IV. ÚS 158/04

, jejichž rozhodovací důvody, jak uvedla, dopadají i na její (skutkově i právně) obdobný případ. Důvod pro výjimku ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti shledává stěžovatelka potom v tom, že její kasační stížnost je na Nejvyšším správním soudě "evidována od prosince 2004" a současně jí vzniká vážná a neodvratitelná újma (v naraci návrhu blíže popsaná).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí nálezem zrušil.

Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatelka, jak již řečeno, požadovala, aby Ústavní soud využil zákonem předvídané možnosti zcela výjimečného postupu ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., kdy neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 19, č. 111).

Soudce zpravodaj, vycházeje z této obecné zásady, a tudíž maximy, dle níž se lze od ní odchýlit pouze za zcela mimořádných okolností předvídaných zákonem, dospěl - na rozdíl od stěžovatelky - k závěru, že doposud neučiněným rozhodnutím o kasační stížnosti (směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2004 č. j. 33 Cad 99/2004-21) nedochází v řízení o tomto opravném prostředku ke značným průtahům v intencích § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. Jeho dikce totiž, z pohledu jazykového, logického, systematického, jakož i především teleologického výkladu dopadá pouze na extrémní excesy týkající se průtahů v řízení za současného splnění dalších (kumulativních) podmínek tam uvedených; tj. v tomto ustanovení předpokládaný průlom do zásady subsidiarity nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (výjimečnost aplikace a restriktivní interpretace tohoto ustanovení zdůrazněna kupř. i v usneseních ve věcech II. ÚS 48/02,

III. ÚS 352/02

,

I. ÚS 509/04

).

Toliko jako obiter dictum, v reakci na odůvodnění návrhu stěžovatelky na postup ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., opírající se rovněž o tvrzené nerespektování právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, sluší se uvést, že Ústavní soud, jemuž z Ústavy samé náleží postavení specializovaného soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), ve své dosavadní judikatuře opakovaně formuloval stanovisko vztahující se k závaznosti právních názorů vyjádřených v nálezech tohoto soudu, které (inter alia) univerzálně dopadá na rozhodovací praxi všech orgánů veřejné moci. Kupř. právě ve shora již označeném nálezu ve věci

sp. zn. III. ÚS 252/04

výslovně konstatoval: "Pokud Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (

sp. zn. II. ÚS 76/95

,

I. ÚS 70/96

,

III. ÚS 127/96

,

III. ÚS 187/98

,

III. ÚS 206/98

,

III. ÚS 648/2000

a další)."

Aniž Ústavní soud mohl s ohledem na shora vyložené přezkoumávat, do jaké míry dopadají vpředu vyjmenované nálezy ve svých rozhodovací důvodech na konkrétní věc stěžovatelky, a tudíž se jakkoliv zabývat jejím kasačním návrhem, bylo vzhledem k uvedenému deficitu plynoucímu ze zásady subsidiarity a neshledání výjimky k postupu dle § 75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. o něm rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2005