Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1517/17 ECLI:CZ:US:2017:2.US.1517.17.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint over 15-day court deadline for expropriation objections as not violating fair trial rights.

Numero d'incarto II.ÚS 1517/17
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by RED Fourteen s.r.o. against a district court ruling that set a 15-day deadline for raising objections to an expropriation order. The applicant argued this short timeframe violated her right to a fair trial and equal treatment, claiming she could not fully assess her objections within such a brief period. The court rejected these claims, noting that the applicant's own arguments were insufficient and formalistic, and that the 15-day limit was deemed proportionate and consistent with previous jurisprudence regarding enforcement proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 37 odst. 3 Listiny; čl. 38 odst. 2 Listiny; Ústava ČR; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court holds that a 15-day statutory deadline for courts to rule on objections to expropriation orders does not violate the right to a fair trial or the principle of equality of arms, provided the applicant's arguments are substantiated and not merely formalistic.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal expropriation objection deadline fair trial rights violation equal treatment of parties public hearing requirement proportionality of time limits enforcement proceedings procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl.
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod
Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelka zdůrazňuje zejména porušení zásady veřejného projednání věci podle čl.
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a to v části "do 15 dnů.".

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RED Fourteen s.r.o., se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Šturmem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 48 EXE 3176/2015, 088 EX 3930/15, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v části "do 15 dnů.", za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Dne 16. 5. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelka zdůrazňuje zejména porušení zásady veřejného projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a porušení zásady rovnosti účastníku řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a to v části "do 15 dnů.". Citované ustanovení totiž ukládá soudu povinnost rozhodnout o eventuálních námitkách účastníka řízení proti příkazu exekutora do 15 dnů, což je podle stěžovatelky ústavně neúměrně krátká lhůta k tomu, aby soud mohl námitky účastníka řízení v úplnosti posoudit.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 1. 2017, č. j. 088 EX 3930/15-118, a to v tom, že náklady oprávněné PhDr. Aleny Vyšatové určil v částce 7.623 Kč (výrok I). Výrokem II pak zamítl námitky stěžovatelky směřující proti výroku I a III citovaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že svým předchozím rozhodnutím pověřil soudní exekutorku vedením exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 9 C 427/2012-149, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 17 Co 377/2014-195, k vymožení povinnosti stěžovatelky bezplatně opravit závadu vzduchotechnického a vytápěcího zařízení a prosklené stěny vnitřního bazénu v tam specifikované nemovitosti.

3. V návaznosti na tyto rozsudky vydala dne 25. 1. 2017 soudní exekutorka shora citovaný příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým stanovila ve výroku I náklady exekutora v částce 11.495 Kč, výrokem II stanovila náklady oprávněné v částce 13.068 Kč a výrokem III stanovila náklady opravných prací v částce 2.997.551,08 Kč.

4. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka námitky (shodující se částečně s obsahem ústavní stížnosti). Podle stěžovatelky byl příkaz exekutorky vydán předčasně (exekutorka totiž nevyčkala rozhodnutí soudu o návrhu na odklad exekuce) a náklady na provedení opravných prací byly vyčísleny nesprávně a nepřiměřeně, stejně jako náklady oprávněné.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Předně musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatelky, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nedostatečně a jen formalisticky odůvodněno. Odůvodnění svého usnesení naopak obvodní soud koncipoval velmi pečlivě, když vypořádal jednu námitku po druhé.

7. Pokud stěžovatelka namítá, že společnost nasmlouvaná exekutorkou k provedení oprav namísto stěžovatelky (když sama stěžovatelka tyto opravy ve stanovené lhůtě neprovedla) byla příliš drahá, pak lze jistě souhlasit s odůvodněním soudu v tom, že není úkolem exekutora pořádat "výběrová řízení" na provedení prací za povinného (tedy v tomto případě za stěžovatelku). Na druhou stranu jistě platí, že exekutorem nasmlouvaný dodavatel nemůže požadovat cenu zjevně nepřiměřenou. O takovouto situaci se však v právě projednávaném případě zjevně nejedná. Stěžovatelka sama totiž v ústavní stížnosti (přes její poměrně značný rozsah) k eventuální nepřiměřenosti ceny opravy toliko uvádí, že ji byla připravena provést za cenu asi 900.000 Kč, když exekutorkou zvolená společnost ji provedla za cenu asi 2.300.000 Kč s tím, že dodala znovu rolety, když ty dodané stěžovatelkou byly zcela funkční. Takto vedená argumentace - zvláště v řízení před Ústavním soudem - je ovšem zcela nedostatečná, a to zejména za situace, když stěžovatelka k tomu, proč opravy v soudem stanovené lhůtě neprovedla sama, poněkud stroze uvádí, že jí to oprávněná neumožnila. Místo toho se obsáhle věnuje výtce, že exekutorka s podepsáním smlouvy nevyčkala na rozhodnutí soudu o návrhu na odložení provedení exekuce, ač na jiném místě ústavní stížnosti přiznává, že tento její návrh byl posléze soudem zamítnut; ze strany stěžovatelky tak jde zjevně o námitku ryze formální.

8. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na usnesení Ústavního soudu ze 14. 7. 2004,

sp. zn. I. ÚS 383/03

(nejde tedy o nález, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti chybně uvádí; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pak - jak sama uvádí - Ústavní soud akceptoval, že k projednání námitek účastníka řízení není třeba vždy nařizovat ústní jednání, neboť by to ve svém důsledku odporovalo účelu exekučního řízení. V něm totiž jde podle Ústavního soudu v prvé řadě o ochranu zájmů oprávněného a o vymožení jeho práv. Ústavní soud přitom v odkazovaném usnesení nerozlišuje mezi vymáháním peněžitého a nepeněžitého plnění, byť se to stěžovatelka snaží naznačit, a ani nyní Ústavní soud pro takovouto diferenci, tedy vzhledem k eventuální nutnosti nařizovat k posouzení námitek jednání, nevidí důvod.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady exekuce a náklady na opravu stavby, je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

10. Za této situace Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl i návrh na zrušení části v záhlaví citovaného ustanovení zákona. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

11. Jen pro úplnost proto Ústavní soud uvádí, že je poněkud nepřiléhavé, hledá-li stěžovatelka paralelu mezi nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 16/12

ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), kde Ústavní soud prohlásil za protiústavní třídenní lhůtu, v níž i právní laik musel uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá, a to i přes značnou přísnost a složitost směnečného práva. Takovou právní úpravu totiž zjevně nelze srovnávat se situací, kdy sám soud musí o námitkách účastníka řízení proti příkazu o úhradě nákladů exekuce rozhodnout do 15 dnů (nadto Ústavní soud právě lhůtu 15 dnů v případě podání směnečných námitek hodnotil jako přiměřenou).

12. Za dané situace Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obvodního soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu