III.ÚS 3833/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Martina Heřmana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2016 č. j. 81 Cm 407/2015-58, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství Bratislavská, Rižská 1527, Praha 10, sídlem Bratislavská 1527, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Popsal v ní vzájemný vztah s vedlejším účastníkem a vymezil obsah svých požadavků vůči němu. K napadenému usnesení uvedl, že jím městský soud dal najevo omezení, které by mělo za následek nemožnost projednání uplatněného započteného nároku v soudním řízení.

2. Před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje, mimo jiné, v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci a působnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

4. V projednávaném případě stěžovatel napadá usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově návrhu na změnu žaloby tak, že "K návrhu žalovaného na změnu žaloby (žalobního petitu) soud nepřihlíží, neboť žalovaný není oprávněn žalobní petit měnit, když toto právo náleží pouze žalobci.". Z přiloženého stěžovatelova podání lze dovodit, že hodlá uplatnit vzájemný návrh vůči vedlejšímu účastníkovi; k tomu je však nutné zvolit adekvátní procesní prostředek. Jde tedy o situaci, kdy o jeho návrhu nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, ani rozhodnuto býti nemohlo. Předmětná ústavní stížnost byla proto podána předčasně a je nepřípustná, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1832/13

,

III. ÚS 1603/13

,

II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

II. ÚS 839/09

,

IV. ÚS 237/09

,

I. ÚS 2617/08

,

IV. ÚS 1643/08

,

II. ÚS 520/07

,

II. ÚS 515/07

,

II. ÚS 57/07

,

II. ÚS 558/07

,

II. ÚS 565/06

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

5. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. Z důvodu efektivnosti proto Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění dalších vad ústavní stížnosti (např. nedostatek kvalifikovaného právního zastoupení).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2016

Josef Fiala v. r.

soudce zpravodaj