II.ÚS 2466/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1270/2016-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se formálně bezvadnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 č. j. 20 Co 319/2015-64. Městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 3. 2015 č. j. 10 C 190/2013-41. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 620 000 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatel domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu městského soudu, který v jiném řízení porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, protože v rozporu s unijním právem odmítl předložit stěžovatelem formulovanou předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen "o. s. ř.). Stěžovatel podal dovolání, aniž by ho zastupoval advokát. Požádal proto o ustanovení zástupce. Obvodní soud mu usnesením ze dne 15. 1. 2016 č. j. 10 C 190/2013-77 vyhověl a zástupce mu ustanovil. Současně vyzval ustanoveného zástupce, aby stěžovatelem podané dovolání nahradil či doplnil vlastním podáním nebo aby soudu sdělil, že se s již podaným dovoláním ztotožňuje. Ustanovený advokát stěžovatele poté v plné moci ze dne 9. 2. 2016 uvedl, že se s podaným dovoláním ztotožňuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení podle § 214a odst. 5 o. s. ř. musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit podáním vlastním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. Vysvětlil, že k podání učiněnému samotným účastníkem řízení se v uvedeném rozsahu nepřihlíží. Podle Nejvyššího soudu již není použitelná dřívější judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačovalo, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním ztotožňuje. Na tom podle Nejvyššího soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že obvodní soud poskytl ustanovenému zástupci ve výzvě nesprávné poučení o možnosti pouhého ztotožnění se s žalobcem sepsaným dovoláním. Nikdo totiž nemůže disponovat více právy, než která mu zákon přiznává. Dovolání proto podle Nejvyššího soudu nesplňovalo podmínku v § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. Ve lhůtě pro podání dovolání nebylo náležitě doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a o vymezení dovolacího důvodu.

3. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud uchýlil k přepjatému formalismu. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být ustanovení o prostředcích nápravy pružné a použitelné bez přílišných formalismů. Obvodní soud zcela chybně poučil zástupce stěžovatele o možnostech jeho postupu v případě převzetí zastoupení a o jeho povinnostech. Nejvyšší soud toho jakkoliv nedbal a zcela alibisticky rozhodl o odmítnutí dovolání stěžovatele, aniž by se zabýval meritem věci. Obvodní soud nesplnil svou povinnost podle § 241b odst. 1 ve spojení s § 209 o. s. ř., protože se nepokusil odstranit vady podání, ale právě naopak tuto vadu způsobil. Kvůli poučení obvodního soudu tato zhojitelná vada zhojena nebyla. Z napadaného usnesení vyplývá, že pokud by bylo ze strany zástupce stěžovatele mechanicky přepsáno, podepsáno a opatřeno razítkem advokáta, bylo by možné se dovoláním věcně zabývat. Takovýto formalismus je zcela neslučitelný s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Postup Nejvyššího soud v dané věci je ve své podstatě odrazem problematiky řešené v rámci merita samotného sporu. Stěžovatel totiž napadá především úpravu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Je přesvědčen o tom, že tato zákonná úprava vůbec neměla být užita, neboť je v přímém rozporu s unijním právem.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, pokud prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

5. Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neodporuje principům ústavnosti. Nejvyšší soud vyložil, proč rozhodl o odmítnutí dovolání pro neodstraněné vady. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením a postupem dovolacího soudu nemohl bez dalšího zakládat opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Výklad procesního práva obecným (dovolacím) soudem nedosáhl rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu. Nejvyšší soud se při posouzení vad dovolání nedopustil ústavního excesu. K odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) tak nedošlo.

6. Ústavní soud doplňuje, že postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání, protože právní zástupce se (v rozporu s § 241a odst. 5 o. s. ř.) pouze ztotožnil s podaným dovoláním, již aproboval ve svých odmítacích usneseních

sp. zn. IV. ÚS 2628/15

,

I. ÚS 2634/15

a

I. ÚS 2710/15

. Ústavní soud v daném případě nenalezl důvod, aby se odchýlil od dosavadní judikatury, na kterou v podrobnostech odkazuje.

7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu