Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2194/15 ECLI:CZ:US:2015:4.US.2194.15.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal land planning treatment and property rights. The court rejects claims of arbitrary administrative decisions. The court finds administrative courts adequately addressed arguments. The court upholds the public interest in urban planning. The court emphasizes equal legal protection for all owners. The court notes no violation of property rights occurred.

Numero d'incarto IV.ÚS 2194/15
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ing. Martin Hladký against administrative rulings regarding land planning. Hladký argued that the authorities treated his land unfairly compared to similar properties owned by others and failed to address his specific objections. The court determined that administrative courts had sufficiently considered his arguments and that the land plan represents a legitimate public interest requiring balanced protection of private property.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 34 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the challenged administrative decisions adequately addressed the complainant's arguments and the restriction of property rights was necessary for the protection of public interest and environmental goals.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal property rights protection land planning public interest unequal treatment of owners administrative court reasoning urban development regulation proportionality of restrictions

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 34 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 of the Act on the Constitutional Court
Art. 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst.
Art. 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 110 of the Act on the Administration of Justice

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 1669/11
Constitutional Court dismisses complaint against administrative court regarding urban planning and local self-government rights.
III. ÚS 102/94
Conc. Court voids lower rulings for failing to order property division with fair compensation under Charter Art. 11.4.
1 Ao 5/2010-169
9 As 71/2008-109
9 As 71/2008-109, ze kterých dle jeho názoru zcela jednoznačně vyplývají základní požadavky na odůvodnění odmítnutí námitek jakožto správního rozhodnutí.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Martina Hladkého, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Vilami 774/10, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 20/2015-53 ze dne 7. 5. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 50 A 24/2014-189 ze dne 6. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele (původně podaný společně se svou chotí) na zrušení územního plánu Vraného nad Vltavou ze dne 6. 8. 2014, vydaného jako opatření obecné povahy č. 1/2014/OOP, a to v části bodů 1 až 5 týkajících se pozemků parc. č. X1 a st. p. X2 v katastrálním území Vrané nad Vltavou. Proti rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel podal kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud vpředu citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že napadené opatření pokládá za rozporné se zákonem především z důvodu neodůvodněně rozdílného přístupu ve vztahu k jeho pozemkům a srovnatelným pozemkům ve vlastnictví třetích osob, jakož i za nepřezkoumatelné, neboť obec se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádala s jeho námitkami ze dne 11. 4. 2014 spočívajícími v tom, že pozměněný návrh územního plánu je v rozporu se schváleným zadáním územního plánu a dále v tom, že obec zcela nedůvodně posoudila skutkové totožné případy odlišně, když způsob využití pozemků stěžovatele klasifikoval jinak, než způsob využití zcela srovnatelných pozemků třetích osob. Pakliže správní soudy jeho argumenty nevyslyšely, postupovaly ústavně nekonformním způsobem. Stěžovatel především nesouhlasí s odkazem správních soudů na nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1669/11

ze dne 7. 5. 2013 a naopak vyzdvihuje přiléhavost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ao 5/2010-169 a č. j. 9 As 71/2008-109, ze kterých dle jeho názoru zcela jednoznačně vyplývají základní požadavky na odůvodnění odmítnutí námitek jakožto správního rozhodnutí. Stěžovateli bylo dle jeho slov zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku, a to tím, že jeho pozemky, které do té doby byly zařazeny v ploše umožňující přestavbu stávající budovy pro účely trvalého bydlení, jsou nyní proti jeho vůli zařazeny do plochy takovou přestavbu neumožňující. V důsledku této změny pak fakticky došlo k nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny a ke značnému snížení ceny pozemků stěžovatele. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je předně nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace před správními soudy, s níž se tyto soudy již patřičným způsobem vypořádaly. Sama skutečnost, že se stěžovatel subjektivně se způsobem vypořádání svých výhrad z jejich strany neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu (popř. jeho změny) zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu zabýval, přičemž dospěl k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce, a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně neomezené. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994,

sp. zn. III. ÚS 102/94

). Ústavní soud ve své judikatuře též vyzdvihl, že "[ú]zemní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy" [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1669/11

ze dne 7. 5. 2013 (N 76/69 SbNU 291)]. Na územní plán pak v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, kupř. na zachování prostředí, v němž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené představitele (zastupitele). V tomto směru jsou potom výtky stěžovatele hluché. Ostatně, jak již krajský soud v napadeném rozsudku přiléhavě uvedl, stěžovatel měl plně zachovánu rovnost šancí a příležitostí (za dobu platnosti předchozího územního plánu obce, který byl k záměru stěžovatele vstřícný) a měl počítat s tím, že územní plán může být změněn. Žádné legitimní očekávání na realizaci svých představ o přestavbě v budoucnu tudíž mít stěžovatel objektivně ani nemohl, pouze se spoléhal na to, že k vydání nového územního plánu nedojde.

Zbývající výhrady stěžovatele směřují proti způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s jeho námitkami stran rozdílného přístupu ve vztahu k jeho pozemkům a srovnatelným pozemkům ve vlastnictví třetích osob, resp. stran tvrzeného nevypořádání se námitek ze strany obce. Z odůvodnění napadených rozsudků ovšem plyne, že se s nimi správní soudy vypořádaly v dostatečném rozsahu, o čemž svědčí nejen obšírná argumentace krajského soudu (str. 10 - 15), ale též neméně obsáhlá argumentace soudu kasačního (zejm. str. 6 - 9), která je odrazem nezávislého soudního rozhodování a na níž Ústavní soud ničeho zásadně nelogického či excesivního neshledal.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu