Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2411/14 ECLI:CZ:US:2015:2.US.2411.14.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil claim statute of limitations in criminal proceedings. The court upheld the appellate court's finding that failure to appoint a joint representative barred further rights. The decision confirmed that procedural rights in criminal cases are legislative benefits, not constitutional guarantees. The court rejected the claim that non-appointment of a representative voided all procedural rights. The ruling established that civil claims must be pursued independently of prior criminal procedural status. The court found no constitutional violation in the lower courts' reasoning on statute of limitations. The decision clarified that legislative benefits do not elevate to fundamental rights under the Charter. The court emphasized the importance of reasoned judgments in civil compensation claims. The ruling affirmed that procedural rights in criminal proceedings are not absolute constitutional guarantees. The court concluded that the lower courts acted within their jurisdiction without constitutional error.

Numero d'incarto II.ÚS 2411/14
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Pavel Šebrle against the appellate court's decision denying his civil claim for non-material damages. The applicant argued that the lower courts incorrectly applied the statute of limitations by concluding he lost all procedural rights after failing to appoint a joint representative in an 18-year criminal trial. The court rejected this, stating that the appellate court correctly identified the moment the uncertainty regarding the trial's outcome ended when the applicant did not respond to the summons. The court ruled that the rights of a victim in criminal proceedings are legislative benefits rather than constitutional guarantees, meaning the applicant's civil claim must be pursued independently of his prior procedural status in the criminal case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Práva poškozeného v trestním řízení jsou beneficium legis, nikoliv základní práva Listiny, a jejich ztráta při nezvolení společného zmocněnce není porušením ústavního pořádku.

Parole chiave

Generato dall'IA
statute of limitations criminal proceedings joint representative constitutional complaint legislative benefit civil claim procedural rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení zaručené čl.
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 130 odst. 1 trestního řádu
Takto především vyzdvihuje, že neztratil právo na to, aby mu dle ustanovení § 130 odst. 1 trestního řádu bylo doručeno rozhodnutí trestního soudu, kterým byla věc pravomocně skončena.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
R 4/2005
R 4/2005, R 18/2004) i komentářové literatury (srov.
R 18/2004
R 4/2005, R 18/2004) i komentářové literatury (srov.
IV. ÚS 2997/07
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil damages referral in criminal proceedings as lawful.
I. ÚS 1719/10
Constitutional Court dismisses victim's complaint regarding criminal trial procedural rights as non-constitutional. The court holds that criminal proceedings primarily serve state interests, not individual victim rights. Procedural benefits granted to victims are legislative, not fundamental constitutional rights. The Constitutional Court ruled that the victim's complaint regarding procedural rights in the criminal trial was clearly unfounded. The court determined that criminal proceedings primarily serve state interests rather than individual victim rights. Procedural benefits granted to victims are legislative, not fundamental constitutional rights. The court held that the victim's complaint regarding procedural rights in the criminal trial was clearly unfounded. The court determined that criminal proceedings primarily serve state interests rather than individual victim rights. Procedural benefits granted to victims are legislative, not fundamental constitutional rights. The court held that the victim's complaint regarding procedural rights in the criminal trial was clearly unfounded. The court determined that criminal proceedings primarily serve state interests rather than individual victim rights. Procedural benefits granted to victims are legislative, not fundamental constitutional rights.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šebrleho, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Eliášova 998, Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 72 Co 42/2014-91, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.

2. Stěžovatel se (spolu s dalšími žalobci) žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal na žalované (vedlejším účastníkovi) náhrady nemajetkové újmy ve výši 366.667 Kč. Ta mu měla být způsobena tím, že se jako poškozený účastnil trestního řízení trvajícího celkem 18 let a 10 měsíců.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2013, č. j. 15 C 71/2013-63, bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna stěžovateli zaplatit částku ve výši 24.830 Kč, a výrokem II. tak, že žaloba stěžovatele se co do částky 341.837 Kč zamítá. Soud dospěl k závěru, že nedošlo k promlčení nároku stěžovatele, a dále podrobně zdůvodnil výši částky přiznané stěžovateli.

4. Proti výrokům I. a III. (výrok o nákladech) tohoto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání. V něm zejména zopakoval argumenty podporující závěr o promlčení nároku stěžovatele. Nyní napadeným rozhodnutím městský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků současně nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud totiž uznal tvrzení vedlejšího účastníka o promlčení nároku stěžovatele, když uvedl, že pokud žalobci (včetně stěžovatele) byli v předmětném trestním řízení vyzváni k určení společného zmocněnce a na uvedenou výzvu nereagovali, nemohli v trestním řízení nadále své nároky uplatňovat. Proto k pravomocnému skončení trestního řízení dle odvolacího soudu došlo v jejich věci již ke dni 9. 3. 2010 a nikoliv později, jak dovozoval stěžovatel a další žalobci.

5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v nesprávných závěrech obecného soudu o promlčení jeho nároku ústících v zamítnutí jeho žaloby. Stěžovatel především odmítá, že pokud si (jako poškozený) nezvolil v dotčeném trestním řízení společného zmocněnce, že by v něm ztratil veškerá procesní práva, která mu v tomto trestním řízení náležela. Takto především vyzdvihuje, že neztratil právo na to, aby mu dle ustanovení § 130 odst. 1 trestního řádu bylo doručeno rozhodnutí trestního soudu, kterým byla věc pravomocně skončena. Jelikož mu však tento rozsudek doručen nebyl, nemohlo pro něj tímto rozhodnutím pravomocně skončit dotčené trestní řízení. Proto považuje námitku promlčení jeho nároku za nedůvodnou, neboť běh promlčecí doby pro jeho nárok začal až tehdy, kdy se od svého právního zástupce dozvěděl o pravomocném skončení dotčené trestní věci, v níž vystupoval jako poškozený.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně připomíná, že shodnou ústavní stížnost v totožné věci (pouze jiného stěžovatele - žalobce v původním řízení) již řešil pod

sp. zn. IV. ÚS 2416/14

, kdy rovněž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přitom neshledal jakýkoli důvod přehodnocovat závěry vyřčené v tomto rozhodnutí, a proto jeho argumentaci plně přejal též na případ stěžovatele.

9. Ústavní soud především považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že, jak již bylo řečeno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn. II. ÚS 81/95

(U 22/6 SbNU 575), veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

10. Podstata ústavní stížnosti se týkala otázky, zda byl nárok stěžovatele v okamžiku podání žaloby promlčen či nikoliv. K argumentům stěžovatele, vztahujícím se k závěrům odvolacího soudu o promlčení nároku, Ústavní soud uvádí, že v postupu soudu a jeho rozhodnutí nelze spatřovat žádné nedostatky ústavněprávní povahy. Naopak lze konstatovat, že odvolací soud své rozhodnutí řádně a podrobně zdůvodnil. Konkrétně uvedl, že dle ustálené soudní praxe se má za to, že poškozený se o utrpěné nemateriální újmě dozví nejpozději v okamžiku, kdy zjistí, že řízení ve vztahu k němu skončilo, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení. Skončením řízení je tato nejistota odstraněna. K tomu dodal, že v nyní projednávané věci je pro stanovení okamžiku odstranění uvedené nejistoty stěžovatele rozhodující skutečnost, že jako poškozený nereagoval na výzvu soudu o možnosti uplatňování práv pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Z ustálené soudní praxe, judikatury (srov. R 4/2005, R 18/2004) i komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 539, bod 5.) vyplývá, že pokud poškození nezvolí společného zmocněnce, nemohou v řízení nadále uplatňovat svá práva. Proto i v nyní souzené věci lze souhlasit s odvolacím soudem, že pro běh promlčecí lhůty je rozhodný okamžik nezvolení si společného zmocněnce. Pokud tedy odvolací soud dospěl k jinému závěru než stěžovatel a tento závěr řádně zdůvodnil, jedná se o rozhodnutí nezávislého soudu, do jehož rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Nadto Ústavní soud uvádí, že zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní právo zaručené ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2997/07

,

I. ÚS 1719/10

). Platí proto, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení a že existence nebo neexistence jeho předchozího formálního postavení jako poškozeného není zásadně rozhodná pro posouzení nároků uplatňovaných v řízení občanskoprávním. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele není v rozporu s ústavními principy, nelze konstatovat ani zásah do stěžovatelova akcesorického práva na právní pomoc.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu