Constitutional Court dismissed constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and lack of substantial interest.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Kozuba, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 1717/2014-450, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v dané věci a věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Předmětná věc se týká určení vlastnického práva k nemovitostem a souvisí s problematikou tzv. nabývání vlastnického práva od nevlastníka; stěžovatel v ní vystupuje jako žalovaný. Dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno poté, co ve věci rozhodoval Ústavní soud, který nálezem

sp. zn. IV. ÚS 4905/12

ze dne 10. 6. 2013 zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu pro nezohlednění možnosti působení dobré víry stěžovatele. Krajský soud ve svém novém rozhodnutí potvrdil předchozí rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby; Nejvyšší soud však v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud pochybil v procesu hodnocení důkazů a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

2. Podle stěžovatele bylo nejen napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, ale předložený případ dalece přesahuje osobní zájem stěžovatele na výsledku věci, neboť se dotýká vyjasnění vztahů mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, jakož i obecného prosazení závaznosti a precedenčního charakteru nálezů Ústavního soudu.

3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1692/08

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn. I. ÚS 4033/12

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1503/13

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, na nějž se odvolává i stěžovatel v nyní projednávaném případě, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení - jako výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně [srov. již nález

sp. zn. II. ÚS 193/94

ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc též vrácena k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Mimoto ovšem Ústavní soud poznamenává, že ani pokud by v daném případě bylo možné uvažovat o aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost by nemohla být shledána přijatelnou, jelikož je zřejmé, že není splněna podmínka jejího významu podstatně přesahujícího vlastní zájmy stěžovatele (srov. příkladmý výčet situací splnění této podmínky v usnesení

sp. zn. II. ÚS 2626/13

ze dne 5. 2. 2014 či třeba v usnesení

sp. zn. I. ÚS 3460/10

ze dne 13. 6. 2011). Stěžovatel sice odkazuje na nepochybně významnou problematiku vymezení vztahu mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, respektive prosazení závaznosti nálezů Ústavního soudu, Ústavní soud nicméně nespatřuje důvod, proč by nebylo dostačující řešit uvedenou problematiku a související otázky v případech, kdy bude řádně zachován princip subsidiarity ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy před jejím podáním definitivně skončeno.

7. Z výše uvedeného vyplývá, že podaná ústavní stížnost musela být shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud nyní zasáhl pouze do části skutkových zjištění ve věci a řízení před krajským soudem bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry v budoucnu učiněné krajským soudem. Nehledě na stěžovatelovy pochybnosti podle Ústavního soudu není důvod se domnívat, že by i po nynějším kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu neměl krajský soud učinit ústavně konformní rozhodnutí, respektující jak tzv. kasačně závazný nález

sp. zn. IV. ÚS 4905/12

v téže věci, tak i tzv. precedenčně závazné předešlé nálezy rozebírající problematiku nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, včetně posledního souhrnného nálezu

sp. zn. I. ÚS 2219/12

ze dne 17. 4. 2014. Za předpokladu existence dobré víry stěžovatele při nabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti tak je stále na krajském soudu vyřešit (případnou) kolizi základních práv původních vlastníků a stěžovatele, a to ústavně konformním způsobem při zvážení jak obecných souvislostí tohoto typu kolize základních práva, tak individuálních okolností rozhodovaného případu (nález

sp. zn. I. ÚS 2219/12

ze dne 17. 4. 2014).

8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti ji Ústavní soud odmítl v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka