Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding dismissal intent in labor dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by GTS Czech, s. r. o., against the Supreme Court's decision upholding a labor court's ruling that a dismissal was invalid. The complainant argued that lower courts failed to address the key issue of the employer's direct intent to cause harm, a factor established in Supreme Court precedent for determining dismissal validity. The Court found the complaint baseless, noting that the appellate court had properly examined the employer's intent and sufficiently justified its conclusion based on the employer's premeditated actions and the timing of the organizational changes.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost, pokud obecné soudy řádně odůvodnily své rozhodnutí a jejich závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by to porušovalo právo na spravedlivý proces.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti GTS Czech, s. r. o., se sídlem Přemyslovská 2845/43, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 298/2014-177 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 č. j. 62 Co 358/2013-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, před obecnými soudy se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána stěžovatelkou. Soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož shledal naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce"). Jak soud uvedl, stěžovatelka učinila organizační změny, jimiž bylo pracovní místo žalobce zrušeno a které nabyly účinnosti ještě před tím, než měl jeho pracovní poměr skončit. S ohledem na žalobcovo nátlakové jednání a na vážné pochybnosti o jeho loajalitě nebylo podle prvoinstančního soudu po stěžovatelce spravedlivé požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala.
Odvolací soud rozhodnutí prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Městský soud se sice ztotožnil se zjištěním, že rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně přijato, jednání stěžovatelky však v souladu s § 14 odst. 1 zákoníku práce posoudil jako rozporné s dobrými mravy, pročež výpověď označil za neplatnou. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu souladným s ustálenou rozhodovací praxí.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní obecným soudům zejména vyčítá, že se vůbec nezabývaly otázkou absence přímého úmyslu stěžovatelky způsobit žalobci dáním výpovědi z pracovního poměru újmu, který je pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle judikatury Nejvyššího soudu klíčový. Tím, že odvolací soud tuto judikaturu bez vysvětlení nerespektoval, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Na toto pochybení přitom stěžovatelka poukazovala i v dovolání, které však Nejvyšší soud jedním krátkým odstavcem odmítl. Pokud se týče rozhodnutí, na která v odůvodnění Nejvyšší soud odkázal, jedno se podle stěžovatelky dané problematiky dotýká jen okrajově a v případě druhého stěžovatelka v dovolání podrobně argumentovala, proč bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem aplikováno nesprávně. Pakliže se Nejvyšší soud s těmito námitkami nevypořádal, i tímto porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka spatřuje hlavní pochybení obecných soudů v tom, že se v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99 ze dne 28. 6. 2000 nezabývaly tím, zda stěžovatelka byla při výpovědi z pracovního poměru vedena přímým úmyslem způsobit žalobci újmu. Podle názoru Ústavního soudu však naopak z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se soud existencí úmyslu stěžovatelky řádně zabýval a svůj závěr odůvodnil právě tím, že stěžovatelčino chování bylo úmyslem způsobit žalobci újmu skutečně vedeno. To odvolací soud dovodil mimo jiné z toho, že stěžovatelka měla podle jeho názoru po výpovědi dané žalobci určitou dobu problémy se zajištěním činnosti, které pro ni žalobce vykonával a které pro ni byly klíčové. Stejně tak odvolací soud zohlednil, že organizační změnu a výpověď z pracovního poměru měla stěžovatelka předem připravenou před jednáním s žalobcem pro případ, že mezi nimi nedojde k dohodě, přičemž ke změně přistoupila až po tomto jednání, z čehož soud usoudil, že účelem organizační změny nebylo zvýšení efektivnosti práce, nýbrž pouze vytvoření podmínek předvídaných v § 52 písm. c) zákoníku práce, které přitom pro stěžovatelku znamenaly spíše komplikace.
Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda je názor městského soudu správný. I kdyby ostatně měl Ústavní soud na věc názor odlišný, nepředstavovalo by to bez dalšího porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, jehož ochrany se v ústavní stížnosti domáhá. Z ústavního hlediska je především podstatné, že odvolací soud svůj názor přiměřeně odůvodnil a jeho závěry nepředstavují ani extrémní rozpor se skutkovými zjištěními.
Vzhledem k uvedenému neobstojí ani námitky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jelikož totiž odvolací soud postupoval zjevně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, není v nyní projednávané věci důvod dovolacímu soudu vyčítat, že soulad napadeného rozhodnutí se svou judikaturou prokázal právě odkazem na toto rozhodnutí. Závěr Městského soudu v Praze o neplatnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru je koneckonců souladný i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 ze dne 27. 4. 2004 (byť se některé dílčí právní závěry částečně liší), na který dovolací soud taktéž poukázal.
Ústavní soud shrnuje, že odvolací soud se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zabýval úmyslem stěžovatelky a svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dostatečně odůvodnil. Neopodstatněné jsou pak v tomto případě i námitky vznesené vůči odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, neboť oba rozsudky, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal, přesvědčivě potvrzují soulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí, čímž stěžovatelčiny argumenty přesvědčivě vyvracejí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu