Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil damages referral in criminal proceedings as procedurally exhausted.

Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra K. (jedná se o pseudonym), Hany B. (jedná se o pseudonym), Pavla K. (jedná se o pseudonym), Jany B. (jedná se o pseudonym), Jana B. (jedná se o pseudonym) a Dany B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupených Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, 120 00, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 6 To 402/2012, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a Okresního soudu v Klatovech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena jejich základní práva vyplývající z práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny"), z práva na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluvy" a čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, dále jen "Listina EU"), z práva na spravedlivý proces (a to zejména dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 47 Listiny EU) a z principu zákazu diskriminace (čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 21 Listiny EU).

II. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byli stěžovatelé (v trestním řízení "poškození") rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 6 To 402/2012 odkázáni se svými nároky na přiznání nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození Petra K. a Hany B. s nárokem na náhradu škody za bolestné a ztížení společenského uplatnění byli též odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud rozhodoval jako soud odvolací o odvolání poškozených podaném proti výroku o náhradě škody rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. června 2012 č. j. 3 T 16/2012- 296 v trestní věci proti obžalovaným J. M. a V. B.

III. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají na svých tvrzeních uplatněných již v předchozím průběhu trestního řízení v rámci tzv. adhezního řízení, tedy řízení o náhradě škody. Ve své ústavní stížnosti namítají, že jako poškození disponují svými nezadatelnými právy a tato práva nelze redukovat pouze na právo na náhradu škody a nemajetkové újmy, ale zahrnuje též právo na aktivní účast v průběhu celého trestního řízení a především právo na to, aby každé rozhodnutí, které směřuje vůči poškozenému, bylo náležitě odůvodněno.

Dále namítají, že se soud prvního stupně v zásadě vůbec nezabýval důkazy, které stěžovatelé navrhovali, neboť opakovaně žádali o provedení znaleckého posudku z oblasti zdravotnictví za účelem prokázání škody na ztížení společenského uplatnění a tento soud neprovedl.

Soudu druhého stupně pak vytýkají, že vytýkané vady nepřezkoumal, ale zcela formálně převzal argumentaci soudu prvního stupně. Svým jednáním tedy dle tvrzení stěžovatelů oba obecné soudy významným způsobem porušily právo na spravedlivý proces stěžovatelů jako poškozených, jimž má být v trestním řízení dopřáno právo být slyšen, právo navrhovat a provádět důkazy svědčící k jejich návrhům a právo na náhradu škody a nemajetkové újmy.

IV. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a částečně též nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy - poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit; proti obviněnému má nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 570/99

ze dne 12. 6. 2001, N 87/22 SbNU 227).

Ústavní soud respektuje ustanovení § 43 tr. řádu definující poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a připomíná, že pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhezního řízení. Nicméně výkon práv poškozeného považoval na nutné sladit s účelem trestního řízení. Při svém rozhodování vychází Ústavní soud z veřejnoprávního charakteru trestního řízení, výlučného postavení státního zastupitelství (čl. 80 Ústavy) a jeho rozhodnutí se odvíjí od teze, opírající se o čl. 39 a 40 Listiny, že trestní stíhání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, neboť zásadně stát rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv. Neexistuje proto - zjednodušeně vyjádřeno - základní subjektivní právo na to, aby byl někdo trestně stíhán a odsouzen. Na základě tohoto názoru Ústavní soud řadu ústavních stížností podaných poškozenými osobami odmítal s tím, že nejsou oprávněny k jejich podání. Došlo-li k jejich (kvazi)meritornímu přezkumu (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), Ústavní soud naznačil, že by mohl ústavní stížnosti vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 361/96

ze dne 26. 2. 1997, U 5/7 SbNU 343,

sp. zn. I. ÚS 84/99

ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291,

sp. zn. I. ÚS 249/2000

ze dne 27. 9. 2000, U 34/19 SbNU 303,

sp. zn. III. ÚS 8/03

ze dne 24. 4. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 264/06

ze dne 19. 2. 2007 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).

V trestním řízení totiž nejde v prvé řadě o věc a subjektivní právo poškozeného, jež by vyplývalo z článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny, ale o právo a věc státu (srov. čl. 80 odst. 1 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny), aby bylo ve veřejném zájmu stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Listina nezaručuje fyzické či právnické osobě subjektivní právo domáhat se trestního stíhání jiného, resp. toho, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin, což obdobně platí o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v adhezním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká již proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle nějž je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje).

Posuzování otázky, zda v konkrétní věci byly nebo nebyly splněny předpoklady pro odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, neboť zde musí soudy vycházet ze skutkových zjištění a podkladů shromážděných v rámci celého trestního řízení. Zhodnocení toho, jestli rozhodnutí o náhradě škody vyžaduje další dokazování nad rámec trestního řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu, poněvadž jde zejména o úvahy ohledně vhodnosti, přiměřenosti, rychlosti a dalších obdobných okolností a skutečností, o nichž rozhodovat přísluší obecným soudům. Ústavní soud se může soustředit jen na přezkum toho, zda obecné soudy ve věci nároků poškozeného na náhradu škody a na přiznání nemajetkové újmy nepostupovaly arbitrárně či nadmíru formalisticky, popř. zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Toto porušení práv stěžovatelů Ústavní soud nezaznamenal.

Ústavní soud též nepřisvědčil tvrzení o diskriminačním přístupu obecných soudů. To, že oba soudy do své argumentace uváděly, že šlo o konflikt, který byl veden s rasovou pohnutkou vůči poškozeným, kteří konflikt sami nezačali, naopak se sami bránili brutálnímu rasově motivovanému útoku obžalovaných, je spojeno s prokázáním trestné činnosti obžalovaných a musí tedy být uvedeno v odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud ani v tomto postupu obecných soudů nenalezl ústavně relevantní deficity.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zcela zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu