Constitutional Court dismisses complaint against home search warrant due to insufficient specificity of items sought.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a home search warrant issued by the District Court. The applicant argued that the warrant lacked sufficient specificity regarding the items to be searched, violating his constitutional rights. The court held that prior precision is not required and that general categories of evidence are permissible if they are concretized in subsequent protocols.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 83 odst. 1 trestního řádu; § 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu: A home search warrant need not specify every item in advance; general categories are sufficient provided they are concretized in the search protocol.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Flenera, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, Louny, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 18. 3. 2013, sp. zn. 1 Nt 508/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2013, směřuje proti příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 18. 3. 2013, sp. zn. 1 Nt 508/2013.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl dne 18. 3. 2013, pod sp. zn. 1 Nt 508/2013, o návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7VZN 1550/2012, na vydání příkazu k domovní prohlídce, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a § 240 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdější předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku tak, že dle § 83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s přihlédnutím k § 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu, nařídil domovní prohlídku.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a následnou realizací prohlídky těchto jiných prostor byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mezi obecné požadavky na náležitosti příkazu k prohlídce patří i požadavek, aby byl určen též rozsah prováděné domovní prohlídky a že z hlediska naplnění principu proporcionality je nutno povazovat za nezbytné, aby v příkazu k domovní prohlídce bylo co možná nejpřesněji vymezeno to, po čem je pátráno.
Dle názoru stěžovatele však těmto požadavkům zcela vágní a nedostatečné vymezení v napadeném příkazu k domovní prohlídce nemůže vyhovovat, stanoví-li obecný okruh věcí, které by se mohly v prostorách nacházet, a to bez jakékoli souvztažnosti ke konkrétním subjektům, činnostem či událostem. Závažnost tohoto nedostatku pak podle stěžovatele umocnil samotný policejní orgán, který bez opory v příkazu k domovní prohlídce vymezil okruh společností, jejichž podnikatelské činnosti se mají týkat věcí, které chtěl po stěžovateli vydat a pro které vlastně fakticky prohlídka byla realizována. Dále stěžovatel namítá, že valná většina firem nebyla ani zmíněna v usnesení o zahájení trestního stíhání. Příkaz k domovní prohlídce tak podle stěžovatele trpí vadou absence určitosti vymezení věcí, které mají být prohlídkou získány a jen těžko lze pak najít opodstatnění pro provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, jsou-li jím získávány důkazy, které nemají se zahájeným trestním stíháním žádnou souvislost. Stěžovatel uzavírá, že z výše uvedených důvodů je napadený příkaz k domovní prohlídce rozhodnutím nezákonným, protiprávním a neústavním.
II. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III. Podle judikatury Ústavního soudu (z novějších např. nález
sp. zn. II. ÚS 362/06
ze dne 1. 11. 2006 nebo usnesení
sp. zn. I. ÚS 1725/13
ze dne 11. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz) domovní svoboda svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (srov. článek 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky v obydlí (a jiných prostorách) pachatele nebo důvodně podezřelého (§ 82 a násl. trestního řádu) je však třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje přísnější interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti, zejména z hlediska její proporcionality. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, jaké náležitosti musí splňovat příkaz soudu k jejímu provedení a vlastní průběh prohlídky, aby uvedené podmínky byly splněny.
IV. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a řízení, které na jejich základě bylo provedeno (domovní prohlídka) a dospěl k následujícím závěrům:
V rozhodnutí je přiměřeně podrobně a srozumitelně popsána organizovaná trestná činnost (zapojení jednotlivých společností), ze které je stěžovatel podezřelý, a je tak patrné, z jakých okolností obecný soud vycházel. Místo provedení prohlídky bylo přesně specifikováno a bylo uvedeno, že je užíváno stěžovatelem. V příkazu k domovní prohlídce je dále uvedeno, že se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný (což je blíže dostatečně odůvodněno v protokolu o provedení domovní prohlídky), který orgán a v jakém časovém rozmezí prohlídku provede a také je zde dáno náležité poučení.
Z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce vyplývá, že existuje důvodný předpoklad, že by se v místě domovní prohlídky mohly nacházet "důkazy v listinné nebo elektronické podobě, jako například objednávky, dodací listy, faktury, razítka, doklady o přepravě, písemné poznámky k prováděným obchodům, adresáře, telefonní seznamy, pokyny pro spolupracující a úkolované osoby apod., dále výpočetní technika obsahující uvedené písemnosti v elektronické podobě, stejně tak elektronické nosiče dat obsahující kopie listin nebo údaje, vztahující se k obchodování s mobilními telefony a další komunikační technikou, jakož i finanční prostředky pocházející z trestné činnosti nebo k páchání trestné činnosti určené, apod." a zajištění výše uvedených věcí může mít zásadní význam pro objasnění věci. Je tedy uvedeno důvodné podezření, že se v místě domovní prohlídky nachází věci k trestné činnosti sloužící či z trestné činnosti pocházející a tyto jsou rovněž v rámci dostatečných kategorií specifikovány. Účel domovní prohlídky je tak také patrný.
Z napadeného příkazu k domovní prohlídce je zřejmé, že obecný soud tomuto příkazu věnoval náležitou pozornost, zkoumal, zda jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny nezbytné předpoklady a své rozhodovací důvody dostatečně a zřetelně vyložil.
V. Ve vztahu k námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti je třeba poukázat na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1033/07
ze dne 13. 12. 2007, usnesení
sp. zn. III. ÚS 1578/07
ze dne 28. 2. 2008, usnesení
sp. zn. III. ÚS 2097/12
ze dne 19. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz), podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ustanovení 85 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 79 odst. 5 trestního řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
V této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že napadené rozhodnutí ve světle uvedené judikatury Ústavního soudu obstojí. Při specifikaci hledaných předmětů se orgány činné v trestním řízení pokusily tyto vymezit pokud možno přesně (viz bod IV.). Z příkazu k domovní prohlídce je zřejmé, po jakém typu věcí bude v rámci prohlídky pátráno a k jaké trestné činnosti (a k činnosti jakých společností) se mají tyto věci vztahovat, stejně tak z popisu trestné činnosti vyplývá i to, z jakého důvodu mají uvedené věci hrát v trestním řízení důležitou roli. Námitky stěžovatele stran nekonkrétnosti vymezení hledaných předmětů tak nejsou oprávněné. Použitý popis věcí v příkazu k domovní prohlídce (a v protokolu o provedení domovní prohlídky) shledává Ústavní soud dostatečným a ústavně konformním. S obdobnými námitkami totožného stěžovatele se ostatně Ústavní soud v zásadě se stejným odůvodněním vypořádal již v usnesení ze dne 11. 2. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1724/13
, a v usnesení ze dne 19. 2. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1718/13
.
VI. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecného soudu a napadeným rozhodnutím došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu