Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 439/14 ECLI:CZ:US:2014:2.US.439.14.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation in co-ownership disputes.

Numero d'incarto II.ÚS 439/14
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Marie Boučková against the Regional Court in Prague's decision on litigation costs. The court found that the lower courts correctly applied the Civil Procedure Code by equating the parties' success in the co-ownership dispute, as the defendant agreed to the proposed settlement terms. Consequently, the court ruled that the allocation of costs did not constitute a violation of the right to a fair process or legitimate expectations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu; Pouhá nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení není důvodem pro ústavní přezkum, pokud nedošlo k zjevnému vybočení ze standardů výkladu.

Parole chiave

Generato dall'IA
litigation costs allocation co-ownership disputes Civil Procedure Code fair process rights legitimate expectations constitutional complaint success in litigation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 142 odst. 1 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
Co se týče rozhodování o nákladech řízení, odvolací soud konstatoval, že měřítkem pro poměřování úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
§ 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 279/12
Constitutional Court dismisses appeal on appeal court costs ruling in co-ownership partition dispute. The court rejects the claim that the appellate court erred in denying litigation costs. The decision upholds the principle that cost allocation requires specific procedural failure by the opposing party. The court finds the lower court's reasoning sufficient and lawful. No constitutional violation was found in the cost allocation decision. The appeal is rejected as clearly unfounded.
IV. ÚS 10/98
Constitutional court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation as not a fundamental rights violation.
II. ÚS 130/98
Constitutional Court dismisses appeal for lack of detailed reasoning on litigation costs as standard legal issue.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
IV. ÚS 131/08
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by denial of litigation costs. The Court ruled the appeal was clearly unfounded. The Court found no constitutional violation. The Court distinguished this case from prior precedents regarding partial success. The Court emphasized the lower court's reasoning was sufficient. The Court upheld the lower court's decision on costs. The Court rejected the claim of unfair process. The Court noted the appellant had significant success. The Court concluded the appeal lacked merit. The Court affirmed the lower court's cost ruling.
Cpj 8/72
Cpj 8/72 týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, z něhož je relevantní pasáž citována i v komentáři k § 142 o.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Boučkové, zastoupené Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 14/292, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 19 Co 553/2013-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 19 Co 553/2013-80, k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) potvrdil v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. o nákladech řízení, jímž bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Co se týče rozhodování o nákladech řízení, odvolací soud konstatoval, že měřítkem pro poměřování úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] jako jedné ze zásad rozhodování o nákladech řízení i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byly postoje účastníků a jejich požadavky ohledně způsobu vypořádání. Vzhledem k tomu, že žalovaný souhlasil se žalobkyní navrženým zrušením podílového spoluvlastnictví, způsobem vypořádání a nerozporoval ani výši obvyklé ceny stanovené znaleckým zkoumáním, považoval soud stanoviska účastníků za souladná a jejich úspěch za totožný, a proto výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá § 142 odst. 2 o. s. ř. Na uvedeném závěru nezměnila nic ani argumentace žalobkyně, že se účastníci o vypořádání mimosoudně nedohodli z důvodů na straně žalovaného. Taková argumentace může mít podle názoru odvolacího soudu význam pouze při úvaze o možném odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., ale do úvah o úspěchu účastníků řízení se promítnout nemůže.

II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a práva na legitimní očekávání, které spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru stěžovatelky měly však soudy postupovat podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznat jí náhradu nákladů řízení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl před soudním řízením i v jeho průběhu absolutně nečinný, čímž se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v podstatě bránil. V této souvislosti poukázala na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 279/12

. Stěžovatelka dále rozebírá, proč by měla být náhrada nákladů přiznaná právě jí. Poukazuje na to, že se se žalovaným chtěla dohodnout a teprve když na její návrhy nikterak nereagoval, byla nucena obrátit se na soud prostřednictvím svého právního zástupce. Zdůrazňuje, že neměla jinou možnost, než se obrátit na soud, aby spoluvlastnictví zrušil a vypořádal, přičemž s tímto svým návrhem byla úspěšná. Má za to, že soudy při rozhodování o nákladech řízení vybočily z pravidel soudního procesu v důsledku libovůle, která má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

III. 4. Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi staví značně rezervovaně. I když se rozhodnutí o nákladech řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

nebo

IV. ÚS 131/08

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.

7. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. V dané věci soudy náhradu nákladů nepřiznaly žádnému z účastníků (tedy ani stěžovatelce), neboť ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. považovaly úspěch obou účastníků za stejný, přičemž vycházely z judikatorní i komentářové praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, z něhož je relevantní pasáž citována i v komentáři k § 142 o. s. ř. In Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, Díl I., s. 980]. Aby soud mohl při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o zrušení spoluvlastnictví aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř., musel by účastník řízení například neúspěšně navrhovat jiný způsob vypořádání (nebo se navrhovanému způsobu vypořádání bránit). Taková situace však v této souzené věci nenastala. Postoj žalovaného ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví před zahájením samotného řízení není pro úvahy soudu ohledně rozhodování o nákladech řízení relevantní. Vzhledem k tomu, že soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a ani zásah do práva na ochranu vlastnictví.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu