Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding exequatur costs as manifestly unfounded and procedurally inadmissible.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Ivany Zavřelové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 28, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 47 EXE 2027/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její exekuční věci. K ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu připojila návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 63/2012 Sb.

Dne 16. 11. 2011 vydal soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., příkaz k úhradě nákladů tří spojených exekučních věcí č. j. 067 EX 289226/10-43, ve kterém vyčíslil náklady oprávněného částkou 4 000 Kč, odměnu soudního exekutora částkou 3 000 Kč + DPH, náhradu hotových výdajů paušální částkou 3 500 Kč + DPH a náhradu dle ustanovení § 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. částkou 500 Kč + DPH. K námitkám stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným usnesením tento příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že určil celkovou výši nákladů exekuce částkou 7 920 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení obvodního soudu je překvapivé, nespravedlivé a nepřezkoumatelné, a nadto vychází z aplikace protiústavní podzákonné normy; přestože obvodní soud usnesením ze dne 11. 1. 2012 vyzval soudního exekutora k vyčíslení a doložení jeho skutečných hotových výdajů, čímž u ní vyvolal dojem, že uvažuje pouze o náhradách vyplývajících ze spisu, v rozporu s tím (a se závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1881/11

) přiznal soudnímu exekutorovi paušální náhradu ve snížené výši 1 750 Kč + DPH. Ústavněprávní deficit napadeného soudního rozhodnutí proto tkví v tom, že tím vznikl "hrubý nepoměr" mezi soudem přiznanými paušálními náklady soudního exekutora ve výši 1 750 Kč a jeho reálně vzniklými (a doloženými) náklady.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Při posuzování projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že mu via facti předkládá stěžovatelka k posouzení (procesně) právní otázku, jejíž majetkový význam nepřesahuje částku 1 750 Kč + DPH (představující jednu z položek celkových nákladů exekučního řízení), a tím před Ústavním soudem otevírá spor tzv. bagatelní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), zde však předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; její opodstatněnost přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.

K otázce náhrady nákladů řízení, o což v dané věci jde, se nadto Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor již ze svého určení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Z obou předestřených hledisek vyplývající přísné podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Výše zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinými slovy, bagatelní spor o náhradu nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Tak tomu v dané věci není.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Již jen pro úplnost je přiléhavé připomenout, že v projednávané věci - na rozdíl od stěžovatelkou odkazované nálezové věci - obvodní soud v ústavní stížností napadeném usnesení zjevně reflektoval "dobrovolnost" plnění stěžovatelky; adekvátně bral v úvahu i skutečnost, že soudní exekutor spojil všechny tři exekuční návrhy směřující proti ní do jednoho řízení.

Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Odmítnout přitom musel rovněž akcesorický návrh na zrušení napadeného ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, neboť nevyhnutelně sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti, resp. je toho logickým důsledkem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu