Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to non-exhaustion of criminal process remedies.

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Tomáše Pitra, zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem Praha, Bělohorská 262/35, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 3 To 19/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením ve výroku II. Vrchní soud v Praze z podnětu státní zástupkyně podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 10 T 1/2004, jímž bylo rozhodnuto, že podle § 231 odst. 1 trestního řádu za použití § 223 odst. 1 z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu, se zastavuje trestní stíhání stěžovatele pro skutky kvalifikované v obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona.

Stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze jeho trestní stíhání zastavil na základě závěru, že pokračování v trestním stíhání stěžovatele je nepřípustné z důvodu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Vrchní soud v Praze však jeho rozhodnutí zrušil, neboť se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě jde o řízení, které ke dni vyhlášení amnestie trvá 8 a více let. Podle názoru stížnostního soudu nelze do započitatelné doby trvání trestního stíhání počítat časový úsek, kdy byl stěžovatel fakticky na útěku a vyhýbal se úkonům trestního řízení (od 8. 6. 2007 do 27. 7. 2010), tedy po dobu tří let, jednoho měsíce a devatenácti dní. Stěžovatel se závěrem Vrchního soudu v Praze nesouhlasí a tvrdí, že postupem vrchního soudu bylo zasaženo základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal argumenty předložené v ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální pak spočívá v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (shodně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2681/07

či usnesení

sp. zn. I. ÚS 2743/13

).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před soudy dosud neskončilo, návrh byl shledán předčasným.

Ústavní soud dodává, že uvedený závěr nebrání stěžovateli domáhat se dalšího posouzení dané věci. Stěžovatel může nepřípustnost trestního stíhání z důvodu aplikovatelnosti rozhodnutí o amnestii dále plně namítat v probíhajícím trestním procesu, včetně [srovnej § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu] případného dovolacího řízení. V návaznosti na tyto stěžovatelovy možnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než odmítnout projednávanou ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel zjevně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1010/13

).

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, předložený návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj