Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights regarding parole revocation decisions.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň - Bory, právně zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 49/633, směřující proti usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. října 2011, č.j. 3 PP 136/2003-85, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. června 2012, č.j. 31 To 289/2012-107, takto:

Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odstavci 2 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl, že stěžovatel se v době podmíněného propuštění na svobodu z trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 1996, sp. zn. 1 T 17/1994, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 1997, sp. zn. 7 To 66/96, neosvědčil a vykoná zbývající trest odnětí svobody v trvání 1.654 dnů. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že napadené usnesení zrušil a nově rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 1996, sp. zn. 1 T 17/1994, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 1997, sp. zn. 7 To 66/96, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003, č.j. PP 136/2003-26.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně bylo vydáno bez slyšení stěžovatele, který se z jednání omluvil. Soud však posoudil jeho omluvu jako účelovou a rozhodl. Stěžovatel namítl, že i dle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o osobní svobodě třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž patří možnost vznášet argumenty a vyvracet protiargumenty. V projednávaném případě se přitom rozhodovalo o tom, zda stěžovatel stráví ve věznici téměř čtyři roky (1.654 dní >4,5 roků). Stěžovatel sice připustil, že se ve zkušební době dopustil dvou přečinů (ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku) a to dne 14. a 17. dubna 2010. Zkušební doba byla stěžovateli stanovena do 31. prosince 2010, což znamená, že obou přečinů se dopustil 8 měsíců před uplynutím sedmileté zkušební doby, tedy, že stěžovatel déle než šest let vedl řádný život (vyjma dopravních přestupků, řešených blokovou pokutou). Podle judikatury [Vyšší vojenský soud sp. zn. To 65/65; Nejvyšší soud SSR sp. zn. 2 To 51/74, Nejvyšší soud sp. zn. 7 Tz 114/99; Ústavní soud

sp. zn. I. ÚS 574/05

; IV. ÚS 130/01 a

II. ÚS 222/017

(?)] je třeba zohlednit chování po celkovou zkušební dobu. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a odložil jejich vykonatelnost.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 3 PP 136/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že nelze přehlédnout nepravdivé tvrzení stěžovatele ohledně termínu doručení napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Stěžovatel uvedl, že mu toto rozhodnutí bylo doručeno počátkem září 2012; z doručenky založené ve spisu okresního soudu (č.l. 107 verte) je však patrné, že uvedené rozhodnutí převzal již dne 25. června 2012. Vzhledem k tomu, že soud toto rozhodnutí neposlal právnímu zástupci stěžovatele, ačkoliv tak měl v souladu s ustanovením § 62 odstavce 2 trestního řádu učinit, konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je z předloženého spisu patrné, stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze pro trestný čin vraždy podle § 219 odstavců 1 a 2 písmen a) a f) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí v trvání 15 let. Po odpykání 2/3 trestu stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu, kterému bylo vyhověno rozhodnutím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. prosince 2003, a které nabylo právní moci dne 30. prosince 2003. Soud s ohledem na závažnost a neodčinitelnost jednání stěžovatele zvolil zkušební dobu při samé horní hranici v trvání sedmi let. V průběhu této doby byl stěžovatel dvakrát shledán vinným a odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. srpna 2010, č.j. 6 T 139/2010-43, pravomocného dne 28. září 2010 (rozsudek založen na č.l. 57 a násl.), a trestním příkazem Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. září 2010, č.j. 1 T 158/2010-73, pravomocného dne 17. listopadu 2010. V souladu s § 64 trestního zákona rozhodl Okresní soud v Jablonci nad Nisou napadeným usnesením o tom, že stěžovatel se ve zkušební době neosvědčil, a proto je jedinou možností nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Z formálních důvodů pak stížnostní soud přeformuloval výrok, aniž by změnil jeho faktický obsah.

V § 64 odstavce 1 trestního zákona je definován postup soudu při prověřování splnění podmínek podmíněného propuštění (odložení výkonu trestu). Ten spočívá v tom, že osoba vede řádný život a vyhověla uloženým podmínkám, a pak se osvědčí, anebo nevede řádný život nebo nevyhověla uloženým podmínkám, a potom se neosvědčí. Soudu nepřísluší než posoudit splnění či nesplnění zákonného předpokladu pro deklaraci osvědčení. Osvědčení se je tak zcela v rukou osoby, o níž se jedná. Řízení nemá charakter kontradiktorního řízení, kde by bylo na místě posuzovat dílčí okolnosti a odlišnosti stavu od nějakého abstraktního modelu, případně prověřování zda relevantní jsou argumenty státního zástupce či obžalovaného. Jedná se o v podstatě matematické posouzení: osvědčil se - neosvědčil se.

Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, obdobně dle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v mezích a způsobem, stanovených zákonem. Pokud je tedy soud povinen prověřit osvědčení se osoby ve zkušební lhůtě, má k dispozici výhradně zákonné meze a z toho plynoucí alternativy rozhodnutí.

Nepřítomnost stěžovatele u jednání, není tvrzeným zásahem do jeho práv, a to ani, pokud by omluvu předložil soudu s dostatečným časovým předstihem. Předvolání však bylo stěžovateli doručeno dne 18. října 2011 (č.l. 79), k telefonické omluvě došlo až dne 26. října 2011 ve 13:40 hod, tj. 50 minut před zahájením jednání (č.l. 82).

Lhůta je časový úsek, v jehož průběhu přísluší zúčastněným subjektům něco vykonat či nevykonat, a je limitován začátkem a koncem. Stanovená povinnost je potom vztažena k celému úseku času, počínaje počátkem a konče koncem. Pokud se má ve lhůtě něco například vykonat, je nepodstatné, stane-li se tak na začátku, ve středu či v posledním okamžiku lhůty. Jednání má po celou dobu stejný význam a dopad. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, který namítl, že k porušení podmínky došlo teprve osm měsíců před koncem sedmileté lhůty, tedy po více než 6 letech jejího dodržování, a proto by nemělo mít rozhodnutí takový závažný dopad. [Podle stejné (nesprávné) úvahy by například Ústavní soud mohl odmítnout podání učiněné dva dny před koncem stanovené lhůty k odstranění vad podání s tím, že když do dnešního dne vady odstraněny nebyly, tak už ani odstraněny nebudou.] Není podstatné, v které části lhůty došlo k porušení stanovené podmínky. Pokud se tak stalo mezi začátkem a koncem lhůty, podmínka byla porušena, a pro porušitele z toho plynou stanovené důsledky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postup obecných soudů jej zkrátil v jeho naříkaných právech. Soudy rozhodly v zákonných mezích a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu