Constitutional Court dismisses appeal on legal costs as non-constitutional issue in minor civil case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Petra Konšela, zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 23 EC 297/2011-34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníka řízení a obchodní společnosti WLG Invest a.s., IČ: 26289636, se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, zastoupené JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Filištínská 145, jako vedlejší účastníce řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012 č. j. 23 EC 297/2011-34 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 328 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného pojistného za období od 3. května 2005 do 3. listopadu 2005 (výrok I). Tento dluh mu měl vzniknout vůči pojišťovně, která posléze na základě smlouvy postoupila svoji pohledávku vedlejší účastnici. Důvodem zamítnutí bylo úspěšné uplatnění námitky promlčení ze strany stěžovatele.

3. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl ve věci plný úspěch, byla uvedeným rozsudkem uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení ve výši 2 520 Kč (výrok II). Jeho účelně vynaložené náklady byly určeny ve výši 1 500 Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisu. Dále mu byla přiznána dvakrát náhrada hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč podle advokátního tarifu, vše s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu.

4. Ve své argumentaci stěžovatel uvádí, že mu byla předmětná náhrada přiznána v nesprávné výši, neboť v předmětné věci byl spor zahájen přede dnem, kdy nabyla účinnosti novela vyhlášky č. 484/2000 Sb. provedená vyhláškou č. 64/2012 Sb., a tedy odměna advokáta měla být určena podle předchozí právní úpravy. Stejně tak podle jeho názoru nebylo možné zpětně aplikovat právní závěry vyplývající z nálezu ze dne 29. března 2012

sp. zn. I. ÚS 3923/2011

. Na rozdíl od vedlejší účastnice, která se zabývá vymáháním pohledávek a pro kterou je podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jednoduchou věcí, je totiž stěžovatel laik a jeho právní zastoupení advokátem bylo logickým krokem k vyřešení situace, kdy na něm byl soudně uplatňován předmětný nárok. Napadeným rozsudkem měla být porušena rovnost účastníků řízení.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 EC 297/2011 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

6. Obvodní soud pro Prahu 10 se vyjádřil prostřednictvím soudkyně, která v dané věci rozhodovala. Ve svém vyjádření shrnul, že stěžovatel měl v dané věci plný úspěch a byly mu přiznány náklady řízení vypočtené způsobem, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Zároveň poukázal na to, že v ústavní stížnosti vylíčené skutečnosti v mnoha směrech neodpovídají skutečnému průběhu řízení. Nedošlo totiž k zpětvzetí žaloby a zastavení řízení, ani nebyl nikdy vydán elektronický platební rozkaz. Při výpočtu výše náhrady nákladů řízení nebyl aplikován nález

sp. zn. I. ÚS 3923/2011

.

7. Vedlejší účastnice uvedla, že disponuje mnoha rozhodnutími, v nichž žalovaný sice byl úspěšný s námitkou promlčení, s ohledem na proporcionalitu a rovnost účastníků řízení však dostal pouze ponížené náklady řízení. Stěžovatel se těchto principů nepochopitelně dovolává v obráceném významu. Rovnost stran by totiž byla porušena právě tehdy, pokud by soud přiznával žalobci formulářových žalob ponížené náklady řízení a žalovanému s pouhou námitkou promlčení, jejíž uplatnění je výrazně jednodušší právní i faktický úkon než vyhotovení žaloby, by je přiznával "celé". Nesouhlasí proto s názorem, podle něhož by se nosné důvody nálezu

sp. zn. I. ÚS 3923/2011

neměly v dané věci uplatnit.

8. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil možnost na ně replikovat. Zdůraznil, že odměna za profesionální zastoupení advokátem byla v jeho případě účelně vynaloženým nákladem a ve smyslu čl. II vyhlášky 64/2012 Sb. se na její určení měla aplikovat právní úprava účinná do 29. února 2012. Závěrem svého vyjádření opravil nesprávné údaje ohledně průběhu řízení, jež byly obsaženy v jeho původním návrhu.

III. Vlastní posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozsudkem a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a tedy mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v řízení o ústavních stížnostech oprávněn přezkoumávat jejich postup a rozhodnutí toliko z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

11. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá přehodnocení pouze výroku II napadeného rozsudku, kterým měla být vedlejší účastnici jako straně ve sporu neúspěšné uložena povinnost nahradit mu náklady řízení v nesprávné výši. Ústavní soud při posuzování této námitky nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem bylo obvodním soudem rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Posledně uvedená skutečnost sice není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by však proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009

sp. zn. I. ÚS 3143/08

(N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne ze dne 5. června 2008

sp. zn. III. ÚS 2612/07

]. Ústavní stížnost je proto v těchto případech naopak zásadně vyloučena, přičemž výjimku představují pouze případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. srpna 2004

sp. zn. III. ÚS 405/04

(U 43/34 SbNU 421)].

12. Obdobně přísná kritéria Ústavní soud standardně aplikuje i v případech, kdy je předmětem ústavní stížnosti otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše. Jakkoliv se i tato otázka může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla jí nelze přiznat intenzitu opodstatňující závěr o porušení jeho základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002

sp. zn. IV. ÚS 303/02

(U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 25. července 2012

sp. zn. I. ÚS 988/12

]. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže odůvodnit závěr o porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 29. května 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

(N 66/8 SbNU 149)].

13. V dané věci lze souhlasit se stěžovatelem, že podle čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb. měl obvodní soud při stanovení výše odměny advokáta vycházet z § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, Ústavní soud toto pochybení nicméně nepovažuje za natolik závažné, aby mu bylo možné přiznat ústavněprávní dimenzi a opodstatňovalo tak zrušení výroku II napadeného rozsudku (srov. též usnesení ze dne 23. ledna 2013

sp. zn. IV. ÚS 124/13

, jež se týkalo obdobné věci).

14. Protože Ústavní soud neshledal v dané věci porušení základních práv a svobod stěžovatele, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2013

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu