Constitutional Court dismisses constitutional complaint against bankruptcy distribution decisions as clearly unfounded.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected Antonín Zezula's constitutional complaint against bankruptcy distribution rulings by the Regional Court in Brno and lower courts. The applicant argued violations of fair trial rights and constitutional protections regarding the allocation of bankruptcy assets to creditors. The Court determined the lower courts acted within their authority, properly justified their decisions, and found no grounds for constitutional intervention.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); § 43 odst. 3: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when lower courts have acted within their jurisdiction without violating fundamental rights or acting arbitrarily.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Zezuly, zastoupeného JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Foltýnova 37, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2694/2010-954 ze dne 29. srpna 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Ko 14/2009-829 ze dne 12. února 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 227 K 44/2000-781 ze dne 7. března 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "konkurzní soud") sp. zn. 227 K 44/2000 Ústavní soud zjistil, že konkurzní soud usnesením č. j. 227 K 44/2000-781 ze dne 7. března 2008 rozvrhl mezi konkurzní věřitele druhé třídy výtěžek zpeněžení majetku konkurzní podstaty stěžovatele ve výši 636.442,82 Kč tak, že tito konkurzní věřitelé budou uspokojeni poměrně v rozsahu 4,28442 % (výrok I.) a určil, jaké konkrétní částky obdrží konkurzní věřitelé druhé třídy (č. 2 až 4, 6 až 9 a 12) na uspokojení svých pohledávek (výrok II.), rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na náklady konkurzu věřiteli, který podal návrh na prohlášení konkurzu (České spořitelně a. s.), tak, že částku 15.000,- Kč vrací z účtu konkurzního soudu (výrok III.) a částku 35.000,- Kč uložil vrátit správci konkurzní podstaty (výrok IV.), uložil konkurzním věřitelům, aby v určené lhůtě sdělili správci konkurzní podstaty své bankovní spojení (výrok V.), zavázal správce konkurzní podstaty provést rozvrh do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a v určené lhůtě o tom podat zprávu (výrok VI.) a informoval o vyvěšení zkráceného znění rozvrhového usnesení na úřední desce konkurzního soudu (výrok VII.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 2 Ko 14/2009-829 ze dne 12. února 2009 napadené usnesení konkurzního soudu ve výrocích I. až IV. potvrdil (výrok I.) a odvolání odmítl v rozsahu, v němž směřovalo proti jeho výrokům V. až VII. (výrok II). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2694/2010-954 ze dne 29. srpna 2012 odmítl.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ust. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Dostatečně zjistily skutkový stav a svá rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se dostatečně s relevantními námitkami stěžovatele a jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. června 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu