Constitutional Court dismisses appeal against family court ruling on custody and costs allocation.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Š. S., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, Dukelská 891/4, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 14 Co 320/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 1. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel - otec nezletilého dítěte - se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok II. a výrok III. rozsudku soudu nalézacího (výrokem II. rozsudku nalézacího soudu byl zamítnut návrh otce na svěření nezletilého do jeho výlučné péče nebo do střídavé výchovy stěžovatele a matky dítěte, výrokem III. rozsudku nalézacího soudu nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů). Budiž poznamenáno, že stěžovatel podal návrh na změnu výchovného prostředí dne 14. 2. 2012, tedy ještě před nabytím právní moci rozsudku, kterým bylo o poměrech nezletilého rozhodováno naposledy. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, soud neověřil totožnost matky (ani její rodinný stav) a krajský soud podle stěžovatele nesprávně rozhodl o námitce podjatosti stěžovatelem vznesené proti jednomu ze členů senátu odvolacího soudu. Proto má stěžovatel za to, že krajský soud porušil stěžovatelova základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svod, v čl. 1, v čl. 2 odst. 2, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 2 odst. 2 a v čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.

K argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že v řízení se soudy s důkazními návrhy stěžovatele řádně vypořádaly. Nadto podle Ústavního soudu správně uzavřely, že nedošlo ke změně poměrů výchovného prostředí nezletilého od posledního rozhodnutí ve věci, a proto ke stěžovatelem navrhované změně nepřistoupily. Stěžovatel námitku podjatosti vznesl před započetím jednání odvolacího soudu dne 18. 12. 2012. Téhož dne byl rovněž vyhlášen ústavní stížností napadený rozsudek. Postup soudu podle § 15b odst. 2 o. s. ř. byl tedy správný. Měl-li stěžovatel zato, že v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce, mohl využít žaloby pro zmatečnost.

Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu