Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unreasonable due to lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Milada Jurkovič against administrative decisions regarding telecommunications debt. The applicant argued that the Czech Telecommunications Office lacked jurisdiction over her dispute with Telefónica, claiming she was not a service user at the relevant time. The court found that the lower courts had sufficiently reasoned their conclusions on jurisdiction and that the applicant failed to explicitly request a declaration of nullity in her administrative lawsuit. Consequently, the court determined no constitutional violation occurred and rejected the complaint as unreasonable.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as unreasonable if the applicant's arguments merely represent a continuation of a polemic with lower court conclusions without demonstrating a violation of fundamental rights or an extreme deviation from legal principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Milady Jurkovičové, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Politických vězňů 934/15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast č. j. 38 247/2008-638 ze dne 3. 12. 2010, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu č. j. ČTÚ-12 111/2011-603 ze dne 8. 11. 2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 2/2012-13 ze dne 19. 1. 2012 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 17/2012-35 [zjevně správně č. j. 8 As 17/2012-32] ze dne 10. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 27. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 3. 12. 2010 č. j. 38 247/2008-638, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 8.148,50,- Kč s příslušenstvím jako dluh za poskytování telekomunikačních služeb společností Telefónica Czech republic, a. s., a náklady řízení. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu z 8. 11. 2011 č. j. ČTÚ-12 111/2011-603, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky a kterým bylo rozhodnutí ze dne 3. 12. 2010 potvrzeno. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení na tato rozhodnutí navazujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 1. 2012 č. j. 22 A 2/2012-13, kterým byla její správní žaloba odmítnuta pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu se vztahovalo k soukromoprávnímu nároku. Konečně ústavní stížnost směřuje proti ve věci vydanému rozsudku Nejvyššího správního soudu z 10. 1. 2013 č. j. 8 As 17/2012-32 zamítajícímu kasační stížnost stěžovatelky.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se - souhrnně řečeno - koncentruje do tvrzení, že Český telekomunikační úřad neměl pravomoc ve věci mezi stěžovatelkou a společností Telefónica Czech republic, a. s., rozhodovat (nejednalo se o soukromoprávní spor), neboť vznik údajného nároku zmíněné telekomunikační společnosti vůči stěžovatelce spadá do období, když stěžovatelka podle svého tvrzení nebyla v pozici účastníka nebo uživatele služeb této společnosti. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatuje, že se ve své žalobě podané u krajského soudu domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci (k čemuž jsou i podle Nejvyššího správního soudu příslušné správní soudy). Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky pochybil, tvrdí-li v napadeném rozhodnutí, že se vyslovení nicotnosti nedomáhala. Naznačeným postupem tak mělo dojít zejména k porušení základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů garantovaných v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud konkrétně uvádí, že otázka, zda se ve věci stěžovatelky jednalo o spor plynoucí ze smluvního vztahu či nikoliv, byla správními orgány opakovaně řešena a její závěr je - jak plyne i z rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu - z ústavněprávního hlediska dostatečně argumentačně podložen.
Nejvyššímu správnímu soudu pak musí dát Ústavní soud zapravdu i v tom, že stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti ve správní žalobě, jež předchází ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu, skutečně nevznesla. V žalobě se toliko jednou větou konstatuje, že se stěžovatelka v průběhu řízení před správním orgánem - budiž znovu zdůrazněno, že se správní orgán věcí stěžovatelky zabýval opakovaně - domáhala vyslovení nicotnosti a vyčerpala všechny řádné opravné prostředky. Za této situace, neshledal-li sám krajský soud rozhodnutí správního orgánu nicotným a stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti v žalobě výslovně nevznesla, není důvod, aby odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tento aspekt podrobně reflektovalo.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu