Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 4472/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.4472.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding reformationis in peius and unity of offense in fraud case.

Numero d'incarto III.ÚS 4472/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against her criminal conviction for fraud. The applicant argued that the appellate court violated the prohibition of reformationis in peius and the unity of offense by adding uncharged facts regarding hidden assets. The court found no violation because the appellate court merely clarified existing facts without altering the essential nature of the crime or increasing the penalty.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that a violation of the prohibition of reformationis in peius or the unity of offense does not exist if the appellate court only clarifies circumstances defining the crime without changing its essential nature.

Parole chiave

Generato dall'IA
prohibition of reformationis in peius unity of offense constitutional complaint dismissal fraud conviction appellate court clarification basic rights protection criminal procedure principles

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její trestní věci.
§ 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem byla stěžovatelka Okresním soudem v Karviné uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31.
§ 228 odst. 1 tr. řádu
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovatelce zaplatit městu Český Těšín, zastoupenému Městským úřadem Český Těšín, odborem sociálním, škodu ve výši 96 403 Kč.
§ 258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu
O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (pro potřebu úpravy části skutkové věty a pro nesprávnost výroku o náhradě škody) a podle § 259 odst.
§ 259 odst. 3 tr. řádu
řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (pro potřebu úpravy části skutkové věty a pro nesprávnost výroku o náhradě škody) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst.
§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona
Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
3 Tdo 941/2011
Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění pak odpovídá ustanovení § 125 tr.
8 Tdo 1534/2011
Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně této okolnosti bylo učiněno v souladu se všemi zákonnými postupy a pravidly, a nevykazuje žádné známky libovůle ani jednostranného či neodpovědného posuzování, a proto Nejvyšší soud neshledal důvody pro extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzení věci. Na podkladě především obsahu rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 8-11), je nutné zdůraznit, že nalézací soud zkoumal i finanční situaci obviněného, a to zejména k době, kdy byly jednotlivé dílčí útoky páchány. Lze konstatovat, že věnoval potřebnou pozornost rozhodným skutečnostem, z nichž dovodil, že stav finančních prostředků obviněného reálně neumožňoval, aby v době uzavření smluv s jednotlivými poškozenými předpokládal, že je schopen dostát svým závazkům. Skutková zjištění obsažená ve výrokové části tak mají potřebný podklad v provedeném dokazování.
8 Tdo 517/2012
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na
3 Ans 2/2010
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 7 Tdo 910/2012-23, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012 č. j. 5 To 442/2011-406 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2011 č. j. 3 T 69/2009-387, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její trestní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem byla stěžovatelka Okresním soudem v Karviné uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a podle § 250 odst. 2 tr. zákona jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovatelce zaplatit městu Český Těšín, zastoupenému Městským úřadem Český Těšín, odborem sociálním, škodu ve výši 96 403 Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (pro potřebu úpravy části skutkové věty a pro nesprávnost výroku o náhradě škody) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, odsoudil ji podle § 250 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců.

Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozšířením skutku pod bodem 1) výroku o vině porušil zásadu zákazu reformationis in peius a rovněž zásadu jednoty skutku, protože ji uznal vinnou skutkem (spočívajícím v úmyslném neuvedení dalších specifikovaných nemovitostí v čestných prohlášeních o majetkových poměrech v žádostech o dávky sociální péče) pro který nebyla obviněna ani obžalována. Dovozuje dále, že její jednání nemůže být posouzeno jako trestný čin, ale pouze coby jiný správní delikt podle předpisů práva sociálního zabezpečení, neboť nelze uvažovat o uvedení státu (poškozeného) v omyl, jestliže odpovídající informace o jejím majetku byly dostupné z (jím vedeného) katastru nemovitostí, přičemž bylo jen věcí státu, aby zajistil informační propojení mezi katastrálními úřady a sociálními odbory obecních úřadů. Obecné soudy opomenuly též zásadu iura novit curia, jestliže vyslýchaly pracovnice správního orgánu k právní otázce existence nároku na dávky sociální péče, tj. ke zjištění, zda by jí byly přiznány příslušné dávky, obsahovala-li by žádost úplné a správné údaje. Také ocenění nemovitostí provedené znalcem Josefem Szczurkem vyhláškovou nebo nákladovou metodu nemá podle stěžovatelky žádnou vypovídací hodnotu, protože se nemovitosti dlouhou dobu a bezvýsledně snažila prodat prostřednictvím realitní kanceláře; zdůrazňuje, že hotovost 50 000 Kč užila k opatření si základního vybavení bytu, do nějž se posléze nastěhovala se svým dítětem.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 45/94

); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatelka předkládá opakovaně, již vypořádal.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do námitky, že nebyla respektována zásada zákazu reformationis in peius a ani zachována totožnost skutku, je namístě odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu; není důvod nesdílet závěr, že podstatné znaky jednání, které charakterizovalo skutek, pro nějž bylo vedeno trestní stíhání, zůstaly bez zásadní změny, a závěr, že odvolací soud pouze upřesnil některé okolnosti vystihující znak uvedení v omyl podle § 250 tr. zákona, je hájitelný (lze jej zastávat).

Ohledně stěžovatelčiných úvah o informačním propojení orgánů veřejné moci se patří zaznamenat, že podle ustálené judikatury obecných soudů je důležité zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že byly-li by jí uvedené skutečnosti známé, nejednala by způsobem, kterým v posuzovaném případě postupovala (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 941/2011, 8 Tdo 1534/2011 a 8 Tdo 517/2012).

Rozhodující soudy se nezpronevěřily ani zásadě iura novit curia, jestliže vyslechly pracovnice specifikovaného správního orgánu; ze soudních rozhodnutí se nepodává, že odtud čerpaly své interpretační závěry ohledně příslušných předpisů práva sociálního zabezpečení.

Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že při posuzování žádosti o dávky sociální péče a pomoci v hmotné nouzi bylo nutné zohlednit nejen majetkové poměry žadatele, ale rovněž likviditu jednotlivých majetkových hodnot, které vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 3 Ans 2/2010). Rozhodující soudy se nicméně předmětnými okolnostmi zabývaly, a to rovněž v kontextu stěžovatelčiných stavebních aktivit na specifikovaných pozemcích, resp. jejich financování.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu