Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial regarding alimony and court costs in divorce case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a divorced wife against lower court rulings on alimony and litigation costs. The court found that the lower courts correctly determined the ex-husband's payments met the wife's needs and that the refusal to award full litigation costs was a valid exercise of judicial discretion. Consequently, the court ruled the complaint was clearly unfounded as it did not meet the threshold for constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts' decisions on alimony and litigation costs are based on a proper assessment of facts and represent a legitimate exercise of judicial discretion without procedural violations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem K. Čapka 16, 415 01 Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2012 č. j. 13 Co 381/2010-342 a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. dubna 2010 č. j. 10 C 260/2008-294, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012 a doplněné na základě výzvy soudu dne 22. 6. 2012, napadá stěžovatelka oba v záhlaví usnesení označené rozsudky a tvrdí, že postupem výše označených obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených práv a svobod spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obecné soudy neposkytly pomoc a ochranu v jejím nároku na výživné nerozvedené manželky, Stěžovatelka tvrdí, že jí ze strany manžela údajně nebyla poskytována žádná peněžní částka na úhradu jejích nutných životních potřeb, ačkoli byla bez zaměstnání z důvodu svého špatného psychického a fyzického stavu. Z tohoto důvodu se podanou žalobou domáhala uložení vyživovací povinnosti tak, aby "byla po dobu manželství zbavena obav a nejistoty" z hmotné nouze.
Stěžovatelka současně zdůrazňuje, že zamítnutím žaloby a uložením povinnosti uhradit bývalému manželovi náklady řízení před soudy obou stupňů v plném rozsahu utrpěla materiální újmu, která jí měla vzniknout "nezákonnými rozhodnutími soudů obou stupňů". V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003
sp. zn. I. ÚS 513/2002
.
II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala stanovení výživného nerozvedené manželky ve výši 20 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2008 s odůvodněním, že původně stěžovatelka po žalovaném O. K. (dále též "žalovaný") požadovala nejprve na výživném nerozvedené manželky částku 13 000,- Kč a částku 135 000,- Kč jako doplatek výživného za dobu od 1. 6. 2007 do 31. 8. 2009. Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno ke dni 4. 2. 2010. Stěžovatelka, ačkoli je vedena v evidenci úřadu práce, není schopna pro svůj nepříznivý zdravotní stav trvale pracovat a žije z úspor a výživného poskytovaného jejím bývalým manželem, které jí zasílal nejprve ve výši 13 000,- Kč a později ve výši 14 000,- Kč měsíčně. Současně žalovaný platil některé platby související s užíváním nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, v níž do rozvodu oba bydleli, platil rovněž splátky a provoz jejich osobního vozu. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný svoji vyživovací povinnost ke stěžovatelce plnil, neboť její výše s ohledem k jeho majetkovým a výdělkovým možnostem odpovídala jím placené částce 13 000,- Kč měsíčně. Částku přesahující tuto výše shledal soud prvního stupně nedůvodnou.
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl dále tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému i náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky o údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatelky o výživném nerozvedené manželky za situace, v níž stěžovatelka od svého manžela každý měsíc počínaje měsícem září 2008 pobírala částku 13 000,- Kč jako výživné a od měsíce května 2009 až do rozvodu manželství účastníků částku 14 000,- Kč.
Oba obecné soudy rozhodovaly podle ustanovení § 91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o rodině") za použití kritérií uvedených v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Při stanovení vyživovací povinnosti žalovaného ke stěžovatelce přihlédly jak k odůvodněným potřebám stěžovatelky, tak i možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům žalovaného. Soud při určení rozsahu vyživovací povinnosti s ohledem ke všem v průběhu řízení provedeným důkazům dospěl k závěru, že stěžovatelce již před podáním návrhu na určení vyživovací povinnosti poskytovaná částka 13 000,- Kč plně postačuje k úhradě všech jejích hmotných a kulturních potřeb, přičemž vzal v úvahu jak výdělkové možnosti žalovaného, tak i další platby, které v rozhodném období žalovaný hradil na náklady spojené s bydlením a s užíváním osobního vozidla stěžovatelkou.
Návrh podaný jedním z manželů, jímž se soudní cestou domáhá stanovení rozsahu vyživovací povinnosti druhým - povinným manželem, je důvodný tehdy, pokud tato vzájemná vyživovací povinnost není plněna jedním z manželů dobrovolně buď vůbec, nebo není plněna v dostatečném rozsahu.
V projednávané věci však výsledky skutkových zjištění prokázaly, že částky poskytované stěžovatelce žalovaným ještě před podáním žaloby zcela postačovaly k úhradě jejích oprávněných potřeb, neboť výše vyživovací povinnosti 13 000,- Kč se zcela kryje s rozsahem vyživovací povinnosti stanovené rozhodnutím soudu prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč opřel výrok o náhradě nákladů řízení o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil zejména, že stěžovatelka nebyla v projednávané věci úspěšná a k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. neshledal podmínky.
K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008
sp. zn. III. ÚS 77/08
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatelka v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití či naopak neužití ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.
Důvody, proč nebylo aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř., oba obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily; v této souvislosti lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na které Ústavní soud jako na úplné a odpovídající platné judikatuře odkazuje.
Závěry, uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003
sp. zn. I. ÚS 513/02
, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, se týkají skutkově a právně odlišné problematiky, než je ta, která byla předmětem projednávané ústavní stížnosti.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu