Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation to public insurer. Court finds no fundamental rights violation. Costs issue lacks constitutional dimension.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a limited liability company against the allocation of court costs to a public health insurance fund. The complainant argued that awarding costs to a public entity violated fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, citing its extensive legal department and insurance-related activities. The court rejected this claim, noting that cost allocation generally does not reach the intensity required to constitute a violation of fundamental rights unless there is an extreme excess of power, which was not present here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; Constitutional complaints regarding court costs are inadmissible unless they involve extreme excesses of power, as such decisions typically do not violate fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti Diagnostické centrum, společnost s ručením omezeným, se sídlem Bárova 36, Plzeň, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, usnesení Městského osudu v Praze č. j. 21 Co 93/2012-71 ze dne 27. března 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 54/2010-60 ze dne 5. ledna 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. dubna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich jí bylo usnesením soudu prvního stupně uloženo, aby vedlejší účastnici řízení zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.320 Kč, a za řízení před soudem druhého stupně částku 1.560 Kč. Prvním výrokem usnesení odvolacího soudu byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a druhým výrokem byl změněn výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem tak, že výše nákladů je toliko 960 Kč. Stěžovatelka namítá, že přiznáním náhrady nákladů v řízení vedlejší účastnici řízení, s ohledem na její charakter, obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že spolu s návrhem na předběžné opatření se domáhala zdržení se nezákonného jednání vedlejší účastnice řízení. Žalobu následně vzala zpět a usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. března 2011 bylo řízení zastaveno a žádnému účastníkovi nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. K odvolání vedlejší účastnice řízení byl odvolacím soudem zrušen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně a následně byla vydána usnesení, jež jsou napadena ústavní stížností.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení je veřejnoprávní korporací. Podle výroční zprávy pro rok 2010 měla na soudní spory vyčleněnou částkou 99.434.000 Kč a součástí její organizační struktury je právní odbor a další odbory, které se zabývají různými právními vztahy či vymáháním pohledávek z pojistného. Považuje za notorietu, že zcela bazální agendou vedlejší účastnice řízení jsou smlouvy s různými typy zdravotnických zařízení za účelem hrazení výkonů provedených pro pojištěnce. Proto na ni lze podle stěžovatelky přiléhavě uplatnit právní názory obsažené v nálezech
sp. zn. I. ÚS 2929/07
(N 167/51 SbNU 65),
sp. zn. I. ÚS 1877/10
(N 200/58 SbNU 779),
sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365) a rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 16/2006 ze dne 28. března 2007, sp. zn. 4 Ads 152/2010 ze dne 18. února 2011, sp. zn. 3 Ans 7/2011 ze dne 18. srpna 2011 a sp. zn. 4 Ads 23/2011 ze dne 25. srpna 2011. Vzdor tomu, že to stěžovatelka namítala, tak k tomu obecné soudy nepřihlédly, čímž vybočily z ústavně konformní praxe.
4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech nejextrémnější excesů (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377).
6. Konečně je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyslovil, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. I když se takové rozhodnutí může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 10/98
ze dne 1. listopadu 1999, usnesení
sp. zn. II. ÚS 130/98
ze dne 27. května 1998, usnesení
sp. zn. I. ÚS 30/02
ze dne 4. února 2003, usnesení
sp. zn. III. ÚS 255/05
ze dne 13. října 2005, aj.). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov.
sp. zn. III. ÚS 224/98
, N 98/15 SbNU 17;
sp. zn. II. ÚS 598/2000
, N 100/23 SbNU 23; usnesení
sp. zn. I. ÚS 633/05
ze dne 10. ledna 2006; aj.). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Jak sama stěžovatelka uvádí, argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti uplatnila již v řízení před obecnými soudy a ty se s ní vypořádaly. Konkrétně odvolací soud k ní rozvedl rozsah agendy spravované právními odděleními vedlejší účastnice řízení s tím, že zastupování v řízení před soudem jde nad jejich rámec, a že ji proto nelze považovat za dostatečně vybavenou k zajištění ochrany svých zájmů před soudy. Vlastní spor pak odmítl považovat za jednoduchý s ohledem na to, že žaloba nebyla jasná a určitá, pokud jde o žalobní požadavek, a soud prvního stupně proto stěžovatelku vyzýval k odstranění vad žaloby. To lze považovat za ještě ústavně souladné shledání výjimky z pravidla, na nějž poukazuje stěžovatelka, tak jak byla obecně dovozena v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1877/10
, na nějž rovněž poukazuje stěžovatelka. Ústavní stížnost tak lze považovat za pokračování polemiky se závěry obecných soudů, která v daném případě neposouvá věc do ústavněprávní roviny.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu