Constitutional Court dismisses appeal regarding lawyer fees in criminal proceedings where state does not cover costs. The Court rejects the claim that lower courts violated property rights. The decision upholds the distinction between appointed and selected counsel regarding fee liability. The ruling confirms lower courts correctly applied the law without exceeding constitutional limits. No constitutional violation was found in the lower courts' reasoning. The appeal is dismissed as clearly unfounded based on established legal principles.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a lawyer against the Supreme Court's decision rejecting his request for legal fees. The applicant argued that lower courts violated his property rights by denying reimbursement for costs incurred with a selected counsel rather than an appointed one. The Court determined that the lower courts correctly distinguished between the two types of representation and that no constitutional rights were infringed.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústava ČR: The Constitutional Court lacks jurisdiction to review lower court decisions unless they violate fundamental rights, and in this case, the lower courts correctly applied the law regarding state liability for legal fees without exceeding constitutional limits.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Olgou Němcovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 13/2012 ze dne 7. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na ochranu majetku a na získávání prostředků pro životní potřeby prací domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/2006 ze dne 17. ledna 2012 byl podle § 151 odst. 3 trestního řádu a contrario zamítnut návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů společného zmocněnce 356 poškozených. Proti tomuto usnesení podal stěžovatele stížnost, která byla v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítnuta.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, které zamítly jeho návrh na přiznání odměny a hotových výdajů společného zmocněnce poškozených v trestním řízení, přičemž právní důvod, proč tak obecné soudy rozhodly, vyplývá z rozdílu mezi zvoleným zmocněncem na základě rozhodnutí o výběru společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jak se stalo v této věci, a ustanoveným zmocněncem podle § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu však v projednávané věci rozhodně nedošlo.
Obecné soudy uzavřely, že v případě stěžovatele šlo o zastupování společným zmocněncem podle § 44 odst. 2 trestního řádu, a nikoli o případ ustanoveného zmocněnce ve smyslu § 51a trestního řádu, kdy náklady vzniklé s jeho přibráním hradí stát, a to za podmínek, že poškozený osvědčí, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce, a na jeho návrh o tom rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce.
Obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli nepřiznaly správně, přičemž své závěry o tom, že ve věci stěžovatele je namístě aplikace § 151 odst. 1 trestního řádu v tom smyslu, že stát nenese vlastní náklady poškozeného, ani vydání způsobená zvolením zmocněnce, logicky a srozumitelně odůvodnily. V podrobnostech Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kterým nemá co vytknout. Tato rozhodnutí jsou také v souladu s usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2883/10
ze dne 8. prosince 2011, řešícím stejnou situaci jako nastala v případě stěžovatele, a Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze na ně ve svých rozhodnutích též odkazují.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu