Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3434/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3434.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding insufficient reasoning in civil judgment on contract penalty.

Numero d'incarto IV.ÚS 3434/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a client against civil judgments concerning a contract penalty dispute. The client argued that lower courts failed to adequately address his defense regarding the cancellation of the underlying debt and misapplied commercial code provisions. The court found no violation of the right to a fair trial because the appellate court's reasoning was sufficient, logical, and responsive to the client's specific objections.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not review ordinary court decisions unless they involve a violation of constitutional law, and a lack of detailed reasoning does not constitute a fair trial violation if the decision is substantively sound and logically derived from the facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal right to fair trial judicial reasoning standard contract penalty dispute commercial code application proportionality principle ordinary court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
§ 339 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku
§ 263 odst. 1 obchodního zákoníku
Podle stěžovatele měly soudy zvážit rovněž aplikaci ustanovení § 263 odst. 1 obchodního zákoníku a § 43a a násl.
§ 43a a násl. občanského zákoníku
1 obchodního zákoníku a § 43a a násl. občanského zákoníku s ohledem na obsah jeho posledního dopisu zaslaného žalované v době, kdy dluh ještě trval.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, AK se sídlem Puchmajerova 7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 č. j. 4 Cmo 279/2009-89 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2009 č. j. 41 Cm 48/2008-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 147 799,37 Kč s příslušenstvím.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalované obchodní společnosti EUTECH, a. s., domáhal zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu za období březen - duben 2008 za prodlení s úhradou dluhu podle smlouvy o zneškodnění odpadu. Krajský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovateli nárok na smluvní pokutu nevznikl, neboť žalovaná svůj závazek splnila a dluh uhradila již v prosinci 2007. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl krajskému a vrchnímu soudu, že se řádně nevypořádaly s argumenty, jimiž vyvracel obranu žalované o zániku podkladové pohledávky, a v této souvislosti kritizoval závěr soudů o existenci dohody o platebních podmínkách založený na pouhé aplikaci ustanovení § 339 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Podle stěžovatele měly soudy zvážit rovněž aplikaci ustanovení § 263 odst. 1 obchodního zákoníku a § 43a a násl. občanského zákoníku s ohledem na obsah jeho posledního dopisu zaslaného žalované v době, kdy dluh ještě trval.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny mělo spočívat v nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků, resp. v absenci reakce soudu na jím vznesené argumenty.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací činnosti opakovaně najevo, že součástí práva na spravedlivý proces je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem odpovídajícím požadavkům stanoveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. V tomto směru respektuje principy související s řádným chodem spravedlnosti definované též v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, dle nichž soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 18. 2. 1998 č. 20124/92).

V projednávané věci v tomto směru Ústavní soud porušení pravidel spravedlivého procesu neshledal. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo řízení ve věci samé završeno, lze považovat za rozhodnutí učiněné v ústavních mezích, neboť je z něho seznatelné, jakými úvahami se nalézací i odvolací soud při rozhodování řídily, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Označené rozhodnutí nelze hodnotit jako extrémně vybočující z požadavků na věcně přiléhavé a rozumné vypořádání posuzovaného právního vztahu, z jeho odůvodnění je zřejmá i dostatečná a přiměřená reakce odvolacího soudu na námitky stěžovatele vznesené v odvolání.

K výhradám stěžovatele týkajících se aplikace příslušných ustanovení podústavních norem Ústavní soud pouze připomíná, že právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů nezasahuje, a to ani v případě porušení běžné zákonnosti; činí tak pouze tehdy, pokud takové porušení nabylo ústavněprávní relevance. Je to zejména v případech, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, či pokud obecný soud interpretuje podústavní normu zjevně svévolně, bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 256/01

ze dne 21. 3. 2002, N 37/25 SbNU 287). Taková pochybení však v projednávané věci nezjistil a stěžovatel je ostatně ani netvrdil.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu