Constitutional Court dismisses property rights claim regarding military zone expropriation and tax law challenge.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against the expropriation of their property and related tax provisions. The applicants argued that the state's seizure of land within a military zone violated their property rights and fair trial guarantees, while also claiming the tax law failed to account for previously paid property taxes. The court ruled that the legislative framework for military zones is not retroactive and that the applicants improperly introduced new arguments regarding unpaid taxes for the first time in their constitutional petition.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court dismisses complaints as clearly unfounded or filed by clearly unauthorized persons when new arguments were not raised in prior proceedings or when the challenged legal provision was not applied in the lower courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. P. a 2. T. P., obou zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem Ph.D., MBA, advokátem, AK Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 15. 5. 2008 č. j. SÚ/9337-1/06/Dr-333 a Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 15. 9. 2008 č. j. 61/SÚ/08/Par, rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2010 č. j. 19 C 118/2008-75 a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 Cmo 140/2010-112 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 845/2011-143, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, a ustanovení § 13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a správních orgánů pro porušení jejich vlastnického práva dle článku 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny, článkem 90 Ústavy a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů. Dále žádají zrušení ustanovení § 73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, a ustanovení § 13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 118/2008 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 11 Cmo 140/2010-112 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2010 č. j. 19 C 118/2008-75, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zamítnutí návrhu České republiky - Ministerstva obrany na vyvlastnění nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku, jež stěžovatelé dříve nabyli do podílového spoluvlastnictví v důsledku úspěšně uplatněného restitučního nároku. Ztotožnil se s jeho názorem, že podmínky pro vyvlastnění byly splněny, neboť nemovitosti se nacházely na území vojenského újezdu Hradiště, což odporovalo ustanovení § 31 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, dle kterého může být majetek nacházející se na území vojenského újezdu, s výjimkou majetku vneseného, pouze ve vlastnictví státu, přičemž stěžovatelé odmítli nabídku České republiky na odkoupení nemovitostí za cenu vyšší než stanovenou znaleckým posudkem či směnu za jiné nemovitosti o vyšší hodnotě. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2011 č. j. 28 Cdo 845/2011-143 dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. Závěr odvolacího soudu o tom, že vyvlastnění bylo provedeno v rozsahu nabývacího titulu stěžovatelů, považoval za postačující identifikaci vyvlastňovaných nemovitostí a jejich příslušenství dle požadavků ustálené judikatury, a proto se nejednalo o otázku, která by byla řešena rozdílně dovolacím nebo odvolacími soudy.
Stěžovatelé uvádějí, že po letech snažení o získání rodinného majetku na základě restitučních předpisů sloužících k nápravě minulých křivd jim byla způsobena nová křivda vyvlastněním nabytých nemovitostí ústavní stížností napadeným rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary. Jsou názoru, že k vyvlastnění nedošlo v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. ve spojení s ustanovením § 73 odst. 2 téhož zákona, protože ve vyvlastňovacím rozhodnutí nejsou uvedeny dvě kůlny nacházející se na vyvlastněných nemovitostech. Tentýž právní názor platí i v případě, že by kůlny nebyly považovány za samostatnou věc, ale za příslušenství, neboť podle tehdy platné judikatury Nejvyššího soudu bylo třeba ve smlouvě o převodu nemovitosti příslušenství identifikovat a projevit vůli jej převést. Stěžovatelé upozorňují, že přes proklamaci obsaženou v důvodové zprávě k zákonu č. 222/1999 Sb., že se vojenské újezdy zřizují zákonem, jsou současné vojenské újezdy určeny "pouhou" přílohou k tomuto zákonu a zmíněny v jeho přechodných a závěrečných ustanoveních. Současnou právní úpravu vojenských újezdů stěžovatelé pokládají za retroaktivní a slepě legalizující a legitimující kroky učiněné v období komunistické totality, jmenovitě skutečnost, že vojenský újezd Hradiště vznikl v roce 1953 na základě usnesení vlády. Z tohoto důvodu navrhují zrušení ustanovení § 73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb. Dále žádají zrušení ustanovení § 13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, dle kterého se ke změnám skutečností rozhodných pro daň, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, nepřihlíží. K tomu uvádějí, že jim obecné soudy neposkytly kompenzaci za již zaplacenou daň z nemovitosti ani nerozhodly o jejím navrácení.
Předseda senátu Krajského soudu v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že rozsah vyvlastnění je uveden ve výroku rozhodnutí správního orgánu, přičemž soud mohl věc znovu projednat a rozhodnout o ní pouze v mezích daných návrhem na vyvlastnění uplatněným ve správním řízení a rozhodnutím správního orgánu o něm. I kdyby byl správný závěr stěžovatelů, že rozhodnutím správního orgánu nedošlo k vyvlastnění všech nemovitostí, neznamená to rozpor s ústavním pořádkem a tento nedostatek lze jistě nahradit dalším rozhodnutím správního orgánu o vyvlastnění zbývajících nemovitostí. Ani argumentaci stěžovatelů týkající se daňových aspektů vyvlastnění nepovažuje předseda senátu za správnou a dodává, že v řízení ani nebyla uplatněna.
Stěžovatelé v replice k vyjádření Krajského soudu v Plzni uvedli, že z něj nevyplývá nic, co by jakkoli zpochybnilo legitimitu jejich ústavní stížnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a důkladně se vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatelé v průběhu řízení vznesli. Výtky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou liché a neopodstatňují závěr o tom, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Jak již bylo stěžovatelům vysvětleno obecnými soudy, samotná Listina v článku 11 odst. 2 dovoluje, aby určitý majetek byl svěřen výlučně do vlastnictví státu z důvodu zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu; zajištění obranyschopnosti České republiky a výcviku jejích vojenských jednotek lze pod tyto důvody podřadit. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že právní úprava obsažená v zákoně č. 222/1999 Sb. přejímající úpravu z doby komunistického režimu stran vymezení jednotlivých vojenských újezdů je retroaktivní, naopak zachovává kontinuitu s předchozí právní úpravou, přičemž - jak již bylo uvedeno výše - kontinuita s původní právní úpravou v tomto konkrétním případě neodporuje požadavkům vyplývajícím ze současného pojetí principů demokratického právního státu, zejména ústavně zakotvené ochrany vlastnického práva. Vymezení vojenských újezdů v "pouhé" příloze tohoto zákona nic nemění na tom, že byly zřízeny zákonem, resp. procedurou vyžadovanou pro přijetí zákona, o kterou zde především jde. Svěření konkrétního vymezení vojenských újezdů příloze zákona nijak nesnižuje formu jejich stanovení, neboť se jedná toliko o legislativní techniku zvolenou z důvodu přehlednosti právního předpisu. Z tohoto důvodu návrh na zrušení ustanovení § 73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb. postrádá opodstatněnost. Pokud jde o tvrzenou neúplnost vyvlastnění spočívající v opomenutí dvou kůlen v rozhodnutí o vyvlastnění, Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu o jejich dostatečné identifikaci.
K námitce stěžovatelů, že se obecné soudy nevypořádaly s problematikou již zaplacené daně z nemovitosti za celé zdaňovací období, je přiléhavé uvést tolik, že ji stěžovatelé uplatnili teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohli vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 359/96
ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Ustanovení § 13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb. tedy v řízení před obecnými soudy nebylo použito a stěžovatelé tak nejsou osobami oprávněnými spojit svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení tohoto zákonného ustanovení ve smyslu ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť podmínkou k podání takového návrhu je, že toto ustanovení bylo v řízení před obecnými soudy aplikováno.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 73 odst. 1 věta první a bodu 4. přílohy č. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, v platném znění, jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 13 věta druhá zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, v platném znění, odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu