Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies; constitutional court requires specific constitutional argumentation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without examining the merits of the lower court decisions. The applicant argued that the courts failed to consider specific statutory criteria for release from detention, but the court found the complaint lacked a specific constitutional argumentation. Consequently, the court ruled the complaint inadmissible because the applicant did not exhaust all available procedural remedies or explicitly link the lack of reasoning to a violation of a fundamental right.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available procedural remedies or fails to specifically argue the violation of a fundamental right in the complaint.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem, se sídlem Hlavní třída 1023/55, 708 00 Ostrava - Poruba, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2012, č. j. 0 Nt 4208/2012-24, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 To 139/2012, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 2. 2012, č. j. 0 Nt 4208/2012-24 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 1 To 139/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatelova ústavní stížnost v prvé řadě obsahuje velmi obsáhlou rekapitulaci dosavadního vývoje rozhodování o jeho vazbě. Co se pak týče vlastních námitek, stěžovatel shledává absenci dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí a to konkrétně pokud jde o povinnost soudů přihlížet při přezkoumávání trvání důvodů vazby k tomu, "zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání" (§ 71 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Obecné soudy se však zabývaly pouze a výlučně tím, zda důvod vazby u jeho osoby trvá nebo se nezměnil a zda nelze vazbu nahradit nabízeným písemným slibem a dohledem probačního úředníka. Stěžovatel dále poznamenává, že okresní soud se se stěžovatelovou argumentací v tomto směru vypořádal při rozhodování o další jeho žádosti o propuštění z vazby podané 3. 4. 2012, ve které stěžovatelův obhájce na podmínky vyplývající z citovaného ustanovení trestního řádu poukázal, nicméně tímto způsobem již není možné vadu ústavní stížností napadených rozhodnutí zhojit a tento postup okresního soudu tak podporuje závěry stěžovatele.
Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.
Ve své stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva v podobě absence řádného odůvodnění nenamítl. Jak je totiž uvedeno v usnesení krajského soudu a jak i stěžovatel připouští v rekapitulační části své ústavní stížnosti, jeho stížnost měla blanketní charakter.
Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2009
sp. zn. I. ÚS 1729/08
).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Ivana Janů
soudce zpravodaj