Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3282/11 ECLI:CZ:US:2012:1.US.3282.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal regarding court refusal to allow plaintiff to amend their lawsuit.

Numero d'incarto I.ÚS 3282/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against a regional court's decision to confirm a lower court's refusal to amend the lawsuit. The plaintiff argued that the lower court violated fair process rights by denying a change to the claim after evidence collection concluded, citing procedural economy. The court held that such procedural decisions fall within the jurisdiction of ordinary courts and are not subject to constitutional review unless arbitrary or unjustified, which was not demonstrated here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 95 odst. 2 občanského soudního řádu: The Constitutional Court does not review ordinary courts' decisions on whether to permit amendments to litigation claims, as these require independent judicial assessment based on procedural economy principles.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint amendment of lawsuit procedural economy jurisdiction of ordinary courts fair process rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 95 odst. 2 občanského soudního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 14, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 14 Co 393/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 6 C 166/2007 se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal jednak určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené jeho otcem (dárcem) a žalovanou sestrou (coby obdarovanou), a jednak určení, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem této smlouvy. Při jednání dne 25. 1. 2011 se stěžovatel domáhal připuštění změny žaloby na určení tak, aby soud určil, že otec účastníků E. S. byl ke dni 24. 6. 2007 vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Okresní soud usnesením z téhož dne dle § 95 odst. 2 o. s. ř. navrhovanou změnu z důvodu procesní ekonomie nepřipustil.

Následně okresní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2011 č. j. 6 C 166/2007-280 žalobu zamítl, neboť spornou darovací smlouvu posoudil jako platnou. V odůvodnění mimo jiné soud znovu zdůraznil, proč změnu žaloby nepřipustil, neboť "byla navržena až dne 25. ledna 2011 před skončením dokazování, po provedení všech rozhodujících důkazů v řízení, a pokračování v řízení na podkladě změněného návrhu by bylo v rozporu se zásadou procesní hospodárnosti." (str. 3 rozsudku).

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě uplatňoval shodné námitky jako v podané žalobě. Nadto polemizoval s postupem soudu I. stupně, když nepřipustil změnu žaloby, přičemž při ústním jednání vyhlášené usnesení o nepřipuštění změny žaloby písemně nevyhotovil, neodůvodnil a ani účastníkům nedoručil, takže toto usnesení není pravomocné. Krajský soud o podaném odvolání v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť z jiného důvodu, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozhodnutí. K polemice stěžovatele ohledně nepřipuštění změny žaloby krajský soud dodal, že "usnesení soudu I. stupně o nepřipuštění změny žaloby vydané při ústním jednání dne 25. 1. 2011 dle § 95 odst. 2 o. s. ř. je pravomocné, neboť bylo vyhlášeno v přítomnosti všech účastníků řízení, takže nebylo třeba jeho písemné vyhotovení doručovat a protože proti němu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. f) o.s.ř.), stalo se pravomocným s odkazem na znění ust. § 168 odst. 2 o.s.ř. dnem vyhlášení, tedy dnem 25. 1. 2011." (str. 4 rozsudku).

Stěžovatel nicméně tyto závěry týkající se návrhu na změnu původní žaloby podle ustanovení § 95 o. s. ř., resp. nepřipuštění této změny a způsobu, jakým k tomu došlo, v ústavní stížnosti nadále zpochybňuje a v napadeném rozsudku krajského soudu i ve "formalistickém" postupu, jenž jeho vydání předcházel, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci doplnil o odkazy na závěry nálezů Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 455/03

,

II. ÚS 237/05

nebo

II. ÚS 801/08

, s nimiž mají uvedené závěry obecných soudů být v rozporu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V posuzovaném případě se stěžovatel v průběhu řízení o jím podané žalobě vedeném u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 166/2007 svým návrhem domáhal změny původní žaloby, a to v podobě odlišného znění žalobního petitu. Ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. může žalobce se souhlasem soudu v průběhu řízení svůj návrh na zahájení řízení měnit. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Rozhodne-li soud, jako v posuzovaném případě, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a nenastanou ani hmotněprávní účinky změny žaloby. Hodlá-li žalobce i poté nárok uplatňovat u soudu, je pak na místě podání žaloby nové.

Ke konkrétní polemice stěžovatele s právním závěrem okresního soudu ohledně nesplnění podmínek pro připuštění změny původní žaloby, Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že posouzení uvedené otázky je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť, jak dal ve svých předchozích rozhodnutích [srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 179/2000

ze dne 21. 6. 2000 (U 22/18 SbNU 447), usnesení

sp. zn. I. ÚS 1406/09

ze dne 27. 8. 2009 či usnesení

sp. zn. II. ÚS 2865/10

ze dne 27. 10. 2010] zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 455/03

,

II. ÚS 237/05

nebo

II. ÚS 801/08

považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě neshledal, že by napadené rozhodnutí krajského soudu vybočilo z ústavněprávního rámce a jeho postupu tak nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Nadto považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že (jak ostatně sám stěžovatel upozorňuje) téměř shodnou argumentaci a námitky (bez polemiky se závěry nyní napadeného rozsudku krajského soudu) stěžovatel předestřel již v ústavní stížnosti ze dne 22. 3. 2011, kterou se domáhal zrušení výše citovaného usnesení Okresního soudu Plzeň - jih o nepřipuštění změny žaloby a kterou Ústavní soud usnesením

sp. zn. III. ÚS 858/11

ze dne 10. 11. 2011 odmítl, neboť již tehdy námitky a argumentaci stěžovatele shledal zjevně neopodstatněnými. Od těchto závěrů nevidí Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu