Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of new evidence and excessive criticism of trial court reasoning.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The applicant argued that evidence was misinterpreted and the sentence was disproportionate, claiming violations of fundamental rights. The Court found the Supreme Court's reasoning sufficient and the applicant's repeated criticism of the evidence assessment legally unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as clearly unfounded when the applicant merely repeats arguments already rejected by the Supreme Court without presenting new evidence or substantiating specific factual claims.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké, ve věci navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011 č. j. 3 Tdo 1071/2011-85 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2010 sp. zn. 9 To 5/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu, resp. z nich nevyplývá subjektivní stránka obecnými soudy posuzovaného jednání, zakládajícího trestný čin podvodu. Nadto trest jemu uložený považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný.
Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [265i odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Poté, co posoudil (v ústavní stížnosti shodně opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
).
Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, uvedený závěr Nejvyššího soudu, nadto co do konkrétních důkazních relaci jmenovitě vyložených, potom již nenapadá; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech
sp. zn. Pl. ÚS 7/03
per analogiam,
IV. ÚS 188/04
,
IV. ÚS 430/05
). Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru z ústavněprávního pohledu obstojí. Dosah tohoto závěru připíná se (logicky) i k totožným skutkovým výtkám směřujícím do (v záhlaví označeného) rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Důvody, pro které došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k oběma souzeným skutkům, v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dostatečně a přiléhavě vyložil, pročež na obsah jeho odůvodnění postačí (ve spojení se zjištěným skutkovým stavem) odkázat.
Stěžovatelem nahlíženou nepřiměřenost uloženého trestu, který nevykračuje z parametrů zákonného rámce, a jehož (současnou) svévolnost co do uložení stěžovatel ani nenamítá, Ústavnímu soudu přezkoumávat (za této situace) zjevně nepřísluší (výjimkou by bylo kupř. posuzování přiměřenosti trestu s ohledem na neprojednání věci v přiměřené lhůtě, srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 554/04
,
I. ÚS 603/06
,
I. ÚS 2859/09
,
I. ÚS 1305/09
).
V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
Jiří Nykodým
předseda senátu Ústavního soudu