Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding court costs allocation in social security delay case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an applicant against the City Court's ruling on litigation costs. The applicant argued that the courts incorrectly denied financial compensation for procedural delays caused by the Social Security Agency, citing a violation of fair process rights. The Court held that general courts have exclusive authority to decide on cost allocation and cannot review these details unless there is extreme arbitrariness or a fundamental breach of justice, neither of which was present here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review general courts' decisions on litigation costs unless there is extreme arbitrariness or a fundamental breach of justice principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti E. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010 č. j. 64 Co 446/2009-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení výroků shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, požádal dne 20. 4. 2005 Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. ČSSZ přiznala dne 31. 5. 2005 stěžovateli příplatek 930,- Kč měsíčně. Na základě stěžovatelovy žaloby zvýšila ČSSZ rozhodnutím ze dne 14. 9. 2005 příplatek na 1.030,- Kč měsíčně. Stěžovatel znovu požádal o přepočet příplatku dne 12. 7. 2007, a to s ohledem na novou judikaturu Nejvyššího správního soudu. ČSSZ mu dne 31. 7. 2007 sdělila, že věc prošetřuje. K jeho stížnosti ze dne 28. 4. 2008 na průtahy v řízení mu ČSSZ uvedla, že věc stále prošetřuje a následně mu 19. 5. 2008 sdělila, že stížnost není důvodná. 27. 6. 2008 vydala ČSSZ nové rozhodnutí, v němž mu na deninách zvýšila příplatek o 4,- Kč na 1.034,- Kč měsíčně. Dne 18. 7. 2008 požádal stěžovatel Ministerstvo práce a sociálních věcí o zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 6.000,- Kč. Ministerstvo na jeho žádost neodpovědělo, a proto se stěžovatel domáhal uvedeného zadostiučinění žalobou, kterou však Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 6. 2009 č. j. 11 C 75/2009-36 zamítl a nepřiznal ČSSZ náhradu nákladů řízení. V podaném odvolání stěžovatel navrhl, aby odvolací soud ve výroku rozsudku konstatoval porušení jeho práva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2010 č. j. 64 Co 446/2009-54 ve výroku změnu žaloby nepřipustil (I.), potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III.).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti nepřiznání zadostiučinění ve finanční formě. Jde mu o to, že oba obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků shledaly nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení u ČSSZ, vztahující se zejména k řízení, jež probíhalo od 12. 7. 2007 do 27. 6. 2008, a ČSSZ tak nevydala rozhodnutí v zákonné třicetidenní lhůtě. Podle stěžovatelova přesvědčení byl tedy ve sporu úspěšný do té míry, že obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků konstatovaly porušení jeho práva a poskytly mu tím zadostiučinění, i když mu nepřiznaly finanční odškodnění, jak stěžovatel požadoval. S ohledem na skutečnost, že byl v meritu sporu úspěšný, mu tedy měla být náhrada nákladů řízení napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze přiznána. Jejich nepřiznáním bylo zasaženo do stěžovatelových základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v příslušných výrocích zrušil. Na podporu této své argumentace stěžovatel poukazuje i na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1310/09
.
II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 75/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výroky o nákladech řízení s poukazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1310/09
. Srovnávání tohoto nálezu s nyní posuzovaným případem považuje Městský soud v Praze za nepřípadné, neboť v předmětné věci stěžovateli nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy na rozdíl od zmíněného nálezu nevznikl. Podle názoru soudu lze argumentovat i tím, že v úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť v případě stěžovatele nelze hovořit ani o neúspěchu v poměrně nepatrné části uplatňovaného nároku. Z uvedených důvodů považuje Městský soud v Praze ústavní stížnost za neopodstatněnou.
6. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze bylo zasláno stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel s náhledem Městského soudu v Praze nesouhlasí, neboť má za to, že na otázku zadostiučinění se nesmíme dívat jen "peněžní optikou". Zadostiučinění má různé formy, lze uvažovat o konstatování porušení práva, o peněžní náhradě nebo o jiné náhradě. Stěžovatel znovu rekapituluje své námitky uvedené již v ústavní stížnosti a uvádí citace ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1310/09
, kde se praví, že: "Neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). ...Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován." K jeho "sankcionování" však podle názoru stěžovatele došlo, neboť nesl své náklady řízení. Stěžovatel má za to, že i pro jeho případ platí to, co je uvedeno ve shora uvedeném nálezu, že totiž výklad, který zaujal Městský soud v Praze, je příliš formální. Uvedenými skutečnostmi tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k neposkytnutí soudní ochrany.
III. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
6. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně se zdůrazněním, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
a
III. ÚS 255/05
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdyby se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
7. Meritum ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že náhradově nákladový výrok neodpovídal rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud se s tímto jeho tvrzením neztotožnil, neboť ve stěžovatelově věci obecné soudy žalobu požadující zadostiučinění v penězích zamítly a k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva ve výroku rozsudku nepřistoupily. K tomuto rozhodnutí provedly v odůvodnění svých rozhodnutí podrobnou rekapitulaci stěžovatelových jednotlivých podání a postupu ČSSZ v dané věci, přičemž dospěly k závěru, že předmětné průtahy se především vztahují k období řízení, jež probíhalo od 12. 7. 2007 do 27. 6. 2008. Vzaly v této souvislosti v úvahu okolnosti celého případu, jeho složitost (o nároku bylo v tomto posledním řízení rozhodováno až na základě judikatury Nejvyššího správního soudu) i skutečnost, že se v posledním řízení jednalo o zvýšení příplatku ve výši 4,- Kč měsíčně. Městský soud v Praze dospěl, stejně jako soud I. stupně, k závěru, že ČSSZ byla v posuzovaném řízení plně úspěšná, což bylo i důvodem pro jeho nákladový výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (u ČSSZ žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť ji mohl a měl zastupovat pracovník jejího odborného aparátu). Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1310/09 posoudil Ústavní soud jako nepřípadný, neboť od nyní projednávané věci se nálezem řešený případ liší minimálně v tom, že v řízení, jež vyústilo v citovaný nález, bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, byť ne zcela ve výši, kterou žádal.
8. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným výrokům rozsudku Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu