Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2634/10 ECLI:CZ:US:2011:1.US.2634.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding statute of limitations and retroactive compensation law.

Numero d'incarto I.ÚS 2634/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the request to annul specific statutory provisions as obviously unfounded. The applicant claimed her claim for non-material damage was time-barred, arguing that lower courts failed to raise the constitutionality of the statute of limitations clause. The court determined that the applicant did not exhaust domestic remedies by failing to file a timely complaint with the European Court of Human Rights before the new law's effective date, rendering the complaint inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is rejected as obviously unfounded if the applicant failed to meet statutory conditions for retroactive application of compensation laws, such as filing a timely complaint with the European Court of Human Rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
statute of limitations retroactive application non-material damage European Court of Human Rights obviously unfounded constitutional complaint legal certainty

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
14 C 325/2007, spojené s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a části čl.
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. II zákona č. 160/2006 Sb.
a části čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve slovech "pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen," za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále měl být porušen čl.
čl. 1 odst. 1 Ústavy
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále měl být porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Antoni proti České republice
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na rozsudek ESLP ve věci Antoni proti České republice ze dne 25.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky IMCA spol. s r. o., se sídlem Zelený pruh 99, 140 02 Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 58 Co 202/2010, a proti zamítavému výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 14 C 325/2007, spojené s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a části čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve slovech "pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen," za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále měl být porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 236.777,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.); v převyšující části 138.068,- Kč a 3.570,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soudem druhého stupně byl (ústavní stížností napadeným výrokem) zamítavý výrok II. co do částky 138.068,- Kč potvrzen; v dalších výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.

Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelkou vznesený nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], která měla vzniknout průtahy v řízení vedeném od roku 1996, tedy nesprávným úředním postupem [§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.], je promlčen. Vyšly ze zjištění, že řízení, v němž měly vzniknout průtahy, bylo pravomocně skončeno dne 13. 9. 2005. K datu účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl zaveden institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, tedy k 27. 4. 2006, však byl již tento nárok promlčen, a to v šestiměsíční lhůtě dle novelizovaného § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvním sledu namítá, že obecné soudy porušily spravedlivý proces tím, že nepředložily otázku ústavnosti ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Meritorně pak považuje ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za rozporné se zákazem retroaktivity, neboť obsahuje nepřiměřeně krátkou promlčecí lhůtu, která navíc znamená "promlčení nároku již okamžikem jeho vzniku." Navrhuje zrušení zmíněného ustanovení s cílem ponechat pro nároky z nemateriální újmy obecnou promlčecí lhůtu a zachovat tak zásadu rovnosti. Zároveň "z opatrnosti" navrhuje zrušení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve slovech "pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen." Konstrukci uvedenou v citovaných ustanoveních považuje stěžovatelka za nelogickou a nesystematickou. Navíc namítá zákonem konstruovanou nerovnost mezi osobami, které před účinností zákona č. 160/2006 Sb. podaly stížnost k ESLP, a těmi, které stížnost nepodaly, resp. "podat nemohly."

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na rozsudek ESLP ve věci Antoni proti České republice ze dne 25. 11. 2010, přičemž vztáhla závěry uvedeného rozsudku i na svůj případ.

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a v podstatě opakuje námitky, které uvedl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že soudy v napadeném rozsudku vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle odst. 4 podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tím je citovaný zákon č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelkou předloženou právní problematikou se Ústavní soud již v minulosti zabýval.

V usnesení

sp. zn. III. ÚS 466/10

ze dne 8. 4. 2010 Ústavní soud zdůraznil, že jde-li o otázku výkladu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je třeba poukázat na tzv. přechodné ustanovení obsažené v části první čl. II posledně uvedeného zákona, v němž se upravuje, za jakých podmínek se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí jeho účinnosti. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a tudíž se Ústavnímu soudu stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné.

Rovněž například v usnesení

sp. zn. III. ÚS 3451/10

ze dne 21. 12. 2010 Ústavní soud akceptoval ten výklad, že v čl. II zákona č. 160/2006 Sb., je obsažena právní konstrukce zakládající pravou zpětnou účinnost. Ta je sice v právním státě zpravidla nepřípustná, avšak v tomto případě je nepříznivý dopad "nové" právní úpravy zaměřen pouze proti státu; poškozeným je naopak umožněno, aby uplatňovali své nároky na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání věci v přiměřené době i tehdy, vznikla-li tato újma přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Tato právní úprava časové působnosti je tedy řešena pravou zpětnou účinností ve prospěch poškozených.

V této věci je proto nutno poukázat na podmínku stanovenou čl. II zákona č. 160/2006 Sb., tedy, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost. Tato konstrukce se tedy vztahuje i na nároky vzniklé před účinností novelizace zákona č. 82/1998 Sb., resp. i na nároky vzniklé dříve než šest měsíců před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Stěžovatelka však netvrdí, že tuto zákonnou podmínku splnila a netvrdí ani, že se uspokojení svého nároku domáhala jinak (před účinností zákona č. 160/2006 Sb.).

Pokud stěžovatelka poukázala na rozsudek ESLP Antoni proti České republice, patrně zvláště s ohledem na závěr Soudu obsažený v bodech 34. a 35. rozsudku, konstatuje Ústavní soud, že materie nyní posuzovaného případu je odlišná. Z názoru Soudu totiž plyne, že pokud zákonodárce přiznal určité skupině (retroaktivně) možnost uplatňovat nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., není pro uplatnění typově stejného nároku různými stěžovateli obhajitelnou rozdílná efektivní délka lhůty (necelý měsíc v případě Antoni oproti plné lhůtě zákonné). Stěžovatelce však zákonodárce uplatněnou zákonnou konstrukcí takovou možnost postupovat podle novelizovaného ustanovení objektivně nepřiznal, resp. toliko za podmínky podání včasné stížnosti k ESLP stanovil lhůtu speciální, kterou nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Stanovení určité časové hranice pro retroaktivní účinky zákona je z hlediska zachování právní jistoty zcela nezbytné.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k návrhu na zrušení části zákona tak učinil podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu