Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2009/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2009.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint claiming unfair process due to guardian appointment and service issues.

Numero d'incarto IV.ÚS 2009/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an individual against lower court rulings appointing a guardian for a minor. The applicant argued that the appointment violated his right to a fair trial and that he was improperly denied the opportunity to appeal due to service issues. The court determined the complaint was unfounded because the appointed guardian actively participated in proceedings and the applicant had already had his rights defended during the appellate process.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court rejects complaints that merely challenge the application of ordinary law without demonstrating a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction fair trial rights guardian appointment service of process unfounded complaint ordinary law application fundamental rights protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 37 para. 2 of the Family Act
§ 214 para. 2 of the Civil Procedure Act

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. Š., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Vladimírou Horákovou, se sídlem Ždánice, Bučovská 108, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 225/2010-212 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 8. 2009 č. j. P 216/2009-6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 8. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že po odstranění vad návrhu obsahuje ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „obvodní soud“) vydal ústavní stížností napadené usnesení, kterým ustanovil ve věci nezletilé K. Š. opatrovníka, a to Městskou část Praha 8 – Úřad Městské části, Zenklova 1/35. Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že toto usnesení mu nebylo řádně doručeno a tudíž mu byla odňata možnost podat proti usnesení opravný prostředek, neboť vůči ustanovení opatrovníka chtěl namítat závažné okolnosti. Odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel až poté, co se o jeho existenci dověděl dne 18. 3. 2010. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 3. 2010 č. j. P 216/2009-139 bylo jeho odvolání odmítnuto jako opožděné s tím, že k odvolání stěžovatele bylo citované usnesení změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 173/2010-208 tak, že se neodmítá. Městský soud následně rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení provoinstančního soudu o ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé potvrdil.

Stěžovatel má za to, že napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do základních práv a svobod nejen jeho, ale též nezletilé K. Š., a to především v rovině práva na spravedlivý proces, jež je garantovaný čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech odkazuje právní zástupkyně stěžovatele na jeho podání ze dne 7. 7. 2011, v němž stěžovatel uvádí, že ustanovený opatrovník je zcela nečinný. Odvolací soud dne 15. 7. 2010 potvrdil věcně nesprávné ustanovení opatrovníka, který byl v době vydání rozhodnutí v kolizním postavení ve vztahu ke stěžovateli, neboť na něj podal dne 11. 5. 2010 trestní oznámení. Stěžovatel je dále toho názoru, že došlo k zásahu do jeho práv již tím, že se nemohl účastnit řízení před soudem prvního a druhého stupně.

III. Ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska návrhem zjevně neopodstatněným.

Ústavní soud při posouzení projednávané věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.

V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel napadá nevhodnost ustanoveného kolizního opatrovníka, který je dle jeho názoru nečinný. Z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu sp. zn. P 216/2009 vyplývá, že kolizní opatrovník se jednání před soudem aktivně účastní, a to minimálně dne 16. 9. 2009, 19. 10. 2009, 18. 11. 2009 či 8. 2. 2010. Již samotná skutečnost, že kolizní opatrovník podal na stěžovatele trestní oznámení, sama o sobě vylučuje jeho nečinnost, byť z pohledu stěžovatele se jedná o negativní důsledky činnosti kolizního opatrovníka.

Z ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že „Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí (dále jen "orgán sociálně-právní ochrany dětí")“. Je-li tedy ustanoven opatrovníkem orgán městské části, nejedná se o pravidlo a soudu by nic nebránilo ustanovit k této činnosti i jinou vhodnou osobu, nicméně z hlediska vyváženosti zájmů otce a matky je v obdobných případech složité ustanovovat kolizním opatrovníkem příbuzného, neboť by tím mohlo dojít k vyvolání pochybnosti protistrany o nestrannosti takto ustanoveného opatrovníka.

Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud nenařídil jednání k projednání jeho odvolání, nezbývá než odkázat na ustanovení § 214 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče otázky doručování usnesení obvodního soudu ze dne 17. 8. 2009 č. j. P 216/2009-6, tak touto otázkou se zabýval již Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 173/2010-208, který dovodil, že doručení nebylo provedeno řádně. Stěžovatel tak dostal příležitost svá práva hájit v rámci odvolacího řízení, v němž však nebyl úspěšný. Skutečnost, že stěžovatel se s rozhodnutím obecného soudu vnitřně neztotožňuje, samo o sobě protiústavnost takového rozhodnutí nezakládá.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu