Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2756/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.2756.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded regarding enforcement costs and procedural rules.

Numero d'incarto I.ÚS 2756/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as obviously unfounded without a merits decision. The complainant challenged a district court ruling on enforcement costs and the validity of the enforcement order, arguing procedural errors and violations of good morals. The court rejected these claims because the dispute over costs lacks the intensity to warrant constitutional review and the lower court's reasoning was sufficient.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as obviously unfounded when the disputed issue lacks intensity or the lower court's reasoning is adequate.

Parole chiave

Generato dall'IA
obviously unfounded complaint enforcement costs constitutional review threshold procedural costs good morals violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zast. advokátem JUDr. Miroslavem Tyrnerem, Údolní 5 Brno, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Co 635/2010, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené výroky specifikovaného usnesení a navrhla jejich zrušení.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Co 635/2010, bylo rozhodnuto výrokem I. tak, že usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 EXE 388/2010-11, se zrušuje a řízení se zastavuje; výrokem II. tak, že stěžovatelce (povinné) se ukládá zaplatit soudnímu exekutorovi na úhradě nákladů exekuce částku 7.800,- Kč; a výrokem III., že oprávněné se proti stěžovatelce (povinné) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Z napadeného usnesení a z ústavní stížnosti po skutkové stránce dále plyne, že stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o nařízení exekuce s tím, že dlužnou částku již uhradila nikoliv na účet zástupce oprávněné, jak jí ukládal exekuční titul, nýbrž přímo na účet oprávněné. Z toho důvodu vzala oprávněná v průběhu odvolacího řízení návrh na nařízení exekuce v celém rozsahu zpět. K této úhradě došlo několik dnů před tím, než zástupce oprávněné podal návrh na nařízení exekuce.

Krajský soud v Brně především konstatoval, že řízení muselo být zastaveno na návrh oprávněné, ovšem z důvodu, který oprávněná nezavinila, pro chování povinné. Soud především konstatoval, že úhradu částky na účet oprávněné nelze bez dalšího spojovat s plněním z titulu, který výslovně uložil povinnost plnit k rukám advokáta. Dovodil, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. O nákladech rozhodl s ohledem na skutečnost, že oprávněná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala.

V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně předkládá čtyři stížnostní body: o nákladech exekutora podle názoru neměl rozhodovat soud, nýbrž sám exekutor; o nákladech odvolacího řízení, v němž byla stěžovatelka „100 % úspěšná“ rozhodl soud bez odůvodnění jen s tím, že oprávněná náhradu nákladů nepožaduje; soud se nezabýval tím, zda exekuční řízení bylo zahájeno na základě řádné plné moci; za „zcela chybné“ považuje stěžovatelka, jak se soud vypořádal se skutečností, že oprávněná obdržela upozornění, že částku obdržela, a přesto zahájila exekuční řízení. V doplněném podání stěžovatelka dále poukázala na usnesení ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 26 Co 82/2011, jež má být s napadeným usnesením „v protikladu“ a věci se měly spojit; návrh na nařízení exekuce ze strany oprávněné má být v rozporu s dobrými mravy; zpochybnila postup právního zástupce oprávněné, který podání návrhu na nařízení exekuce neprojednal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ve věci je nutno úvodem konstatovat, že ústavní stížnost je zcela prosta ústavněprávní argumentace. V návrhu absentuje elementární tvrzení, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], zcela chybí petit [§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a obsah stížnostního návrhu tak Ústavní soud musel dovodit toliko z nadpisu návrhu a kontextu stručného odůvodnění návrhu. Odstraňování vady spočívající v nepřiložení příslušných stejnopisů návrhu [§ 34 odst. 2 zákona o Ústavním soudu] nepovažoval Ústavní soud za účelné.

Podstatu námitek stěžovatelky lze spatřovat v nesouhlasu s rozhodnutím o nákladech řízení, zvláště pak v závěru soudu o tom, že návrh na vydání rozhodnutí o nařízení exekuce byl podán oprávněnou důvodně, a zpětvzetí návrhu tak nelze oprávněné přičítat z hlediska jejího procesního zavinění. Tyto závěry soud v napadeném usnesení zcela logicky a řádně odůvodnil a na jeho rozhodnutí postačí odkázat.

Kromě uvedeného nutno zdůraznit, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Tyto skutečnosti zjištěny nebyly.

Ani k otázce tvrzeného rozporu s dobrými mravy stěžovatelka nijak neargumentuje, resp. tato námitka se jeví ve světle odůvodnění napadeného usnesení jako vypořádaná. Plná moc zástupce oprávněné v řízení nebyla zpochybněna, což by se dalo očekávat přinejmenším ze strany oprávněné. Pokud stěžovatelka uhradila dlužnou částku na účet oprávněné v rozporu s povinností uloženou pravomocným rozsudkem, sama se vystavila riziku, že se o této skutečnosti právní zástupce oprávněné včas nedozví a podá návrh na nařízení exekuce. Konečně ani otázka, kdo má rozhodovat o nákladech exekučního řízení (včetně nákladů exekutora) v případě zastavení řízení není otázkou ústavněprávní. Sjednocování výkladu procesních předpisů není úkolem Ústavního soudu. Ani tvrzený rozpor napadeného usnesení s pozdějším usnesením ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 26 Co 82/2011, stěžovatelka nijak nekonkretizovala, přičemž je zřejmé, že soud v něm na usnesení dřívější naopak odkazuje; konečně nijak není ani argumentováno, proč by měla mít ústavní relevanci otázka sloučení řízení o odvolání proti usnesení soudu o nařízení exekuce a usnesení exekutora o zastavení řízení (které bylo mimochodem zmíněným usnesením sp. zn. 26 Co 82/2011 shledáno jako nesprávné).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu