Constitutional Court dismisses appeal against appellate court's refusal to issue preliminary order due to lack of sufficient justification.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court in Prague's decision to deny a preliminary order. The applicant argued the lower court failed to adequately address their appeal regarding legal representation duties and procedural safeguards. The court ruled that it lacks jurisdiction to review the substantive existence of conditions for such orders, limiting its review to procedural compliance with the Charter of Fundamental Rights and freedoms.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only verify whether grounds for a preliminary order exist and if lower courts followed statutory procedure, without examining the factual reality of those conditions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Korunní 957/35, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2011 č. j. 3 Co 37/2011-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. října 2011, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že Vrchní soud v Praze se v napadeném rozhodní nevypořádal s odvolací námitkou a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatel se podáním doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dne 14. ledna 2011 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému JUDr. V. J. uloženo zaslat stěžovateli písemnou omluvu (jejíž znění nenavrhl), v souvislosti s právní službou advokáta, kterou žalovaný pro stěžovatele vykonával. Stěžovatel současně navrhl, aby soud vydal předběžné opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo stěžovatele neprodleně informovat o všech úkonech jeho jménem v řízení před Ústavním soudem
sp. zn. II. ÚS 3238/10
učiněných. Krajský soud návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření podaný v souvislosti s návrhem na ochranu osobnosti usnesením ze dne 18. ledna 2011 č. j. 11 C 4/2011-6 odmítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud dovodil, že stěžovatel se předběžným opatřením domáhá takového jednání advokáta, které vyplývá z povinností advokáta daného mu zákonem o výkonu advokacie a návrh stěžovatele navíc neobsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 75a o. s. ř.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky.
V případě stěžovatelem napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodování soudů o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou důvody pro jeho vydání vůbec dány a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 189/01
; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení
sp. zn. III. ÚS 394/01
; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby stěžovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám, a u tohoto typu předběžného opatření osvědčil také pravděpodobnost možného výkonu rozhodnutí.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu vrchního soudu při vydání jeho rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí náležitě zabýval a stěžovateli podrobně vyložil, proč považoval rozhodnutí krajského soudu za věcně správné. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo v posuzované věci shledáno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu