Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3149/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.3149.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding procedural delays and service of documents in civil proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 3149/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by P. Č. against the Regional Court in Brno's decision to reject a request for a time limit due to procedural defects. The complainant argued that courts repeatedly served documents at an incorrect address and caused unnecessary delays, claiming violations of fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the lower courts did not infringe upon the complainant's rights, as he was properly positioned as a party and the procedural flaws were not flagrant or arbitrary.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not conduct substantive review of lower court decisions unless they involve flagrant disregard of mandatory norms or arbitrary interpretation violating constitutional standards.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural defects service of documents fundamental rights lower court review unjustified delays Charter of Fundamental Rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
§ 43 of the Act on the Constitutional Court
Article 36(1) and Article 38(2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic
Article 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
§ 174a(2), second sentence of the Act on Courts and Judges

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2011, č. j. 61 UL 16/2011-6, a proti "všem s tím souvisejícími rozhodnutími ve věci sp. zn. 49 Nc 135/2009", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí krajského soudu, jakož i jeho další blíže neoznačená rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 49 Nc 135/2009, jelikož je přesvědčen, že jím (jimi) byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení článku 36 odst. 1 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl odmítnut návrh stěžovatele ze dne 20. 6. 2011 na určení lhůty k provedení procesních úkonů Městským soudem v Brně, a to k vydání rozhodnutí "u námitky neúčinnosti doručení písemnosti, podané dne 18. 4. 2011 (zn. MB 180411/3) -49 Nc 135/09usn. + 2 soudem neoznačené", neboť podle krajského soudu neobsahoval náležitosti podle § 174a odst. 2, věty druhé, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel vady návrhu neodstranil ani k výzvě soudu, doručené mu 1. 7. 2011.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "mu bylo soudy opětovně doručováno na chybnou doručovací adresu ..., v důsledku čehož žádnou listinu či zásilku od soudu neobdržel a o úkonech soudu se dozvěděl až při jedné z návštěv soudu"; též se domnívá, že za situace, kdy informoval soud o svých omezených možnostech přebírání pošty, se mu mělo dostat "lepšího" poučení o právních podmínkách doručování písemností soudem a mělo být využito všech možností doručení, jež zákon poskytuje. Stěžovatel dále namítá, že nesprávným postupem městského a posléze i krajského soudu, který jej při rozhodování o podaném návrhu dle § 174a zákona o soudech a soudcích "neoprávněně zatěžuje s žádostí o bližší specifikaci procesního úkonu", dochází ke zbytečným průtahům v řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo mu v řízení o návrhu na určení lhůty k úkonu, jež je jediným relevantním řízením, jehož přezkoumání se lze nyní domáhat, upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že by jeho procesní práva zde mohla být dotčena.

Jinak by tomu mohlo být až v situaci, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily (a tomu korespondující procesní postup), byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatele však právní závěr krajského soudu, že návrh na určení lhůty trpěl vadami, které stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil, a tudíž jeho návrh nelze věcně projednat, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Ke stejnému závěru přitom dospěl Ústavní soud ve věci téhož stěžovatele již dříve, a jeho ústavní stížnost usnesením ze dne 2. 8. 2011

sp. zn. IV. ÚS 1944/11

odmítl.

Důvodu k úsudku, že by procesními postupy městského a krajského soudu mohlo dojít k bezdůvodným průtahům v řízení, zde není rovněž; prvního soudu se ústavní stížnost petitorně netýká, a za zcela neadekvátní - v návaznosti na výše uvedené - je názor stěžovatele, že průtahy v řízení způsobuje soud krajský, neboť výzvy k "bližší specifikaci procesních úkonů" za "neoprávněné" mít nelze (viz

sp. zn. IV. ÚS 1803/11

); mnohé naopak nasvědčuje tomu, že je to naopak sám stěžovatel, který svými nekvalifikovanými návrhy postup v řízení ztěžuje.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje formálně (podle jejího petitu) proti dalším rozhodnutím vydanými soudy v řízení sp. zn. 49 Nc 135/2009, jde o návrh, jenž je - i zde - zatížen vadami, spočívajícími (mimo jiné) v tom, že je stěžovatel nikterak nespecifikoval, což zakládá důvod pro jeho odmítnutí (v této části) podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dává najevo opakovaně (stejně jako v jiných věcech stěžovatele), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a za této situace se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu