Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding improper retroactivity of service pay increase law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a security service employee against administrative and court decisions. The applicant argued that the courts improperly applied a new law retroactively, causing a reduction in her service pay valuation. The court ruled that the new regulation applied prospectively to future calculations rather than retroactively to the date of the original claim, thus not violating the right to a fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Retroaktivita nepravá upravující právní vztahy vzniklé za platnosti starého práva působí pro budoucnost a není ústavně zakázaná, pokud nepostihuje nárok zpětně ke dni jeho vzniku.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bc. Z. V., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ječná 39a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 16. 2. 2011 č. j. 3 Ads 8/2011-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5 Ca 212/2007-31 a návrhu na zrušení ustanovení § 225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 5. 2007 č. 496/2007, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 1. 2007 č. j. OSZ-63230/2007. Předmětným rozhodnutím byl stěžovatelce v souladu s ustanovením § 159 a § 225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), zvýšen příspěvek za službu (považovaný dle § 225 tohoto zákona za výsluhový příspěvek) náležející jí ke dni 31. 12. 2006 ve výši 8.549,- Kč měsíčně pouze o 2,8 %, tj. o 240 Kč měsíčně. Ustanovení § 225 zákona o služebním poměru totiž umožnilo aplikaci ustanovení § 159 tohoto zákona, čímž byl zaveden jednotný režim pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, že byly tyto přiznány podle předchozího zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku nepravé retroaktivity ustanovení § 159 zákona o služebním poměru tak došlo v případě stěžovatelky ke snížení valorizace jejího příspěvku za službu. Stěžovatelkou podanou správní žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5 Ca 212/2007-31 zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2011 č. j. 3 Ads 8/2011-57 stěžovatelkou podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť její věc nebyla spravedlivě posouzena. Namítá, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích připustily uplatnění nepravé retroaktivity zákona i v případě, že tato působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. Nepravá retroaktivita by ale podle názoru stěžovatelky připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by v jejím důsledku nedošlo ke zhoršení postavení adresáta právní normy. V posuzovaném případě však uplatnění nepravé retroaktivity způsobilo stěžovatelce, jakož i ostatním adresátům této právní normy, újmu. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a současně podává ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení § 225 zákona o služebním poměru.
II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 212/2007.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesla v kasační stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
6. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se shodnou právní problematikou a ústavněprávní argumentací se již zabýval v usnesení
sp. zn. III. ÚS 2923/09
a v usnesení
sp. zn. II. ÚS 3302/09
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto na ně v dalším odkazuje a shodně uvádí.
7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces, spočívající dle jejího přesvědčení především v tom, že obecné soudy připustily využití nepravé retroaktivity zákona v případě, kdy tato působí újmu a nikoli prospěch adresátovi právní normy. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správní orgány a soudy podaly předvídatelný a rozumný výklad rozhodných právních norem korespondující závěrům soudní praxe, není-li naopak výklad výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Naplnění těchto podmínek, jež by odůvodňovaly jeho zásah, však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) vyjadřuje opakovaně tak, že oproti retroaktivitě pravé, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, spočívá retroaktivita nepravá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se však právní vztahy řídí právem "novým", přičemž nepravá retroaktivita se v právní teorii i v praxi připouští (srov. např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 3/94
,
sp. zn. Pl. ÚS17/96
,
sp. zn. Pl. ÚS 51/2000
,
sp. zn. Pl. ÚS 56/05
, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém, dříve vzniklém právním vztahu, jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě stěžovatelkou rozporovaného ustanovení § 225 zákona o služebním poměru; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelčin nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 9/95
, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku a jeho zvyšování je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znakem normativní změny, proti které nelze nic namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal právní závěry obecných soudů, i jim předcházející závěry správních orgánů protiústavními, neboť jimi podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu. Právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly, byly rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněny. Vzhledem k vyčerpávajícímu a podrobnému odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, který spornou právní otázku řešil opakovaně, nemá Ústavní soud důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje.
10. Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení § 225 zákona o služebním poměru, podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
11. Jak Ústavní soud ověřil, rozhodovaly obecné soudy v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu