Constitutional Court dismissed constitutional complaint as manifestly unfounded for re-examining factual findings of lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint without a hearing, ruling it manifestly unfounded. The applicant argued that his right to a fair trial was violated because he was not notified of a case postponement in a criminal proceeding, preventing him from filing a protest. The lower courts had already determined that the applicant was informed via the regional prosecutor's oversight report, finding no procedural error. The Constitutional Court declined to re-examine these factual conclusions, stating it lacks jurisdiction to act as a second instance for reviewing facts or applying non-constitutional laws.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints manifestly unfounded are rejected without hearing when the applicant merely repeats lower court findings without constitutional argumentation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Petrem Ilkem, advokátem, se sídlem Citonice 210, 671 01 Citonice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2011, č. j. 10 Co 191/2011-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel v podané ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo spočívající v oprávnění domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a domáhat se náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2011, č. j. 10 Co 191/2011-72, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal náhrady škody vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 350.000 Kč, zamítnuta. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že nárok žalobce nelze podřadit pod režim § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), a proto také nelze dovodit, že by byly splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že stěžovatel nebyl vyrozuměn o odložení věci v rámci jím podaného trestního oznámení na státního zástupce, čímž nemohl realizovat svoje procesní práva v trestním řízení, zejména podat proti tomuto usnesení o odložení věci stížnost. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že ze spisu Okresního státního zastupitelství Plzeň - město sp. zn. 32 T 119/2007, který sloužil jako podklad pro rozhodování soudu o náhradě škody, vyplynulo, že Krajským státním zastupitelstvím byl nad postupem Okresního státního zastupitelství Plzeň - město i Policie ČR vykonán dohled, přičemž nebylo shledáno pochybení, a proto byl podnět žalobce odložen, o čemž byl vyrozuměn dne 25. srpna 2008. Vzhledem k tomu, že v postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni neshledaly obecné soudy žádné pochybení, nemohl být ani nárok žalobce na náhradu škody shledán důvodným.
II. 3. Stěžovatel v poměrně stručně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje přitom na skutečnost, že pokud by byl vyrozuměn o odložení věci v rámci jím podaného trestního oznámení, mohl by procesně dále postupovat. Tím, že mu usnesení o odložení věci nikdy nebylo doručeno, nemohl podat proti tomuto usnesení ani stížnost.
III. 4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti velice stručně, v podstatě bez jakékoliv významné argumentace, natož pak argumentace ústavněprávní, pouze opakuje svoje stanoviska, která uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, přičemž hlavním argumentem je, že mu nebylo doručeno usnesení o odložení věci. V podstatě tak zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. Co se týče jediné konkrétní námitky, jež by mohla mít pro posouzení věci jakousi relevanci, a to, že stěžovateli nebylo doručeno usnesení o odložení věci, k tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy se při posuzování žaloby na náhradu škody tímto argumentem zabývaly a dospěly po prostudování příslušného spisu k závěru o tom, že stěžovatel byl o odložení věci vyrozuměn Krajským státním zastupitelstvím v Plzni, které vykonávalo nad postupem Okresního státního zastupitelství Plzeň - město dohled, a to zasláním výsledků šetření dne 25. srpna 2008. S ohledem na to, že soudy neshledaly pochybení na straně Krajského státního zastupitelství v Plzni, pak nemohl být ani uznán nárok žalobce na náhradu škody. Ústavnímu soudu z jeho pozice strážce ústavnosti v žádném případě nepřísluší opětovné zkoumání a přehodnocování výše uvedených zjištění ohledně vyřízení podání stěžovatele, z něhož odvozoval svůj nárok na náhradu škody vůči státu.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu